Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

K. Marx - marxistická politická ekonomie, utopický socialismus.

Socialistická ekonomie odmítá kapitalistický ekonomický systém jako nespravedlivý a neperspektivní, který musel být nahrazen jiným spravedlivějším systémem. V průběhu 18. a 19. století byla průmyslová výroba provázena řadou negativních důsledků, které zhoršovaly postavení dělníků, a právě na tyto důsledky upozorňoval utopický socialismus, který vycházel z ideálů osvícenství a usiloval o vytvoření společnosti bez projevů vykořisťování.

Utopický socialismus
jedná se o některá literární díla o dokonalé společnosti. Za první utopii byla považována Platónova ústava, nejvýznamnějším představitelem byl Thomas More svým dílem Utopie (popisuje ostrovní stát založený na kolektivním životě včetně společného vlastnictví, morální jistotě a povinnosti pracovat), za další utopistický román lze považovat Novou Atlantis (svět na základě vědeckého pokroku) Francise Bacona a Sluneční stát od Tomasse Campanelli (popisuje ideální obec bez soukromého vlastnictví). Mezi utopisty jsou řazeni také myslitelé Charles Fourier (vytváření komun, zlepšení životní úrovně), Robert Owen (sociální reformy) a C.H. Saint-Simon (zajištění práce pro všechny, nábožensky zaměřené sociální učení).

Maloburžoazní socialismus – po zhoršení postavení maloburžoasie v 19. století se začínají prosazovat teorie, které vyjadřují zájmy drobných výrobců, obchodníků a především středních vrstev obyvatelstva (např. Proudhon). Doporučovali omezování volné konkurence a technického pokroku a navrhují zřizování bank, které poskytovali levné úroky řemeslníkům a dělníkům.

Marxistická politická ekonomie
Vychází z učení Karla Marxe a Friedricha Engelse a vznikající marxismus zahrnoval jak politickoekonomickou teorii, tak akční program socialistického dělnického hnutí, ale také ideologickým základem komunistických stran. Marx se domníval, že objevil základní zákony historických a společenských věd (historický materialismus), které chtěl uplatnit ve všech aspektech společenského života. Byl přesvědčen, že motivujícími silami společenského vývoje jsou rozpory výrobních sil a výrobních vztahů, které povedou k zániku kapitalismus a vítězství komunistických ideologií. Na základě této domněnky pak prosazoval nezbytnou revoluční změnu kapitalismu, který byl založen na soukromém vlastnictví, a nahrazení komunismem opírajícím se o vlastnictví společenské.

Nejvýznamnějším dílem je Kapitál, ve kterém podal deskripci kapitalismu 19. století (Marxova politická teorie je podobná Ricardově politické ekonomii). Jádrem díla je teorie vykořisťování (teorie nadhodnoty) – hodnota zboží je dána množstvím práce vynaloženým na jeho výrobu. Cena zboží je však mnohem vyšší než jeho skutečná hodnota, protože kapitalista zaplatí dělníkovi pouze část odpovídající hodnotě pracovní síly. Rozdíl mezi cenou a hodnotou (nadhodnota) zůstane v kapse kapitalistovi = vykořisťování dělníka. Dělník tak dostane jen část hodnoty a zbytek si přivlastní jiní. Dochází tak k vykořisťovaní dělníků. Tato pracovní teorie však měla spíše ideologický význam - měla vzbudit odpor a nenávist proti kapitálu a stala se tedy nástrojem revoluce.

Karel Marx svými teoriemi určil nevyhnutelný zánik kapitalismu a vítězství proletářské revoluce. I když se pak jeho teze o zbídačování lidu nepotvrdili, byl Marx představitelem 3. generace klasické školy, ale ne zakladatelem nové školy ekonomického myšlení. V jeho díle byla klasická politická teorie zdeformována sociální ideologií. Přínosem Marxe pro ekonomické myšlení byla jeho ekonomická interpretace historického vývoje, a neustálý vývoj technického pokroku a společenského vývoje.

Zahraniční obchod - důsledky vstupu ČR do EU.

Mezinárodní obchod je směna zboží a služeb určitého státu v rámci celého světového hospodářství. Míru zapojení státu nebo jeho ekonomiky do mezinárodního obchodu označujeme jako otevřenost nebo uzavřenost ekonomiky. Česká ekonomika je rozsahem menší, ale její zapojení do světového hospodářství v důsledku vývoje posledních 50. let její velikosti neodpovídá. Závažné změny pro rozvoj mezinárodního obchodu nastaly po druhé světové válce.
Důvody mezinárodního obchodu:
1. odlišnost výrobních podmínek (jednotlivé země jsou odlišně vybaveny přírodními zdroji, leží v odlišných klimatických a geografických podmínkách, rozdíly v kvalitě a schopnosti ekonomického využití lidských zdrojů)
2. klesající náklady z velkovýroby (v různých zemích jsou různé statky vyráběny s odlišnými náklady. Daná země se bude specializovat na výrobu statků s nízkými náklady a dosáhne tak při výrobě velkého množství k výrazným úsporám.)
3. rozdíly ve spotřebitelském vkusu (odlišné preference ve spotřebě)
- všechny země pak budou v lepší situaci, než kdyby si vyráběly všechny potřebné statky samy – při mezinárodním obchodu pak platí dvě zásady:
Zásada komparativní výhody
- tvrdí, že každá země se specializuje na výrobu a vývoz těch statků, které může vyrábět s relativně nižšími náklady, naopak každá země bude dovážet ty statky, které vyrábí s relativně vyššími náklady. Ekonomické důvody pro mezinárodní obchod existují i tehdy, má-li jedna země absolutní výhodu při výrobě obou statků (všech), jestliže se obě země specializují na výrobu toho statku, který je pro ni relativně levnější.
Zásada absolutní výhody
- schopnost jedné země vyrábět statky efektivněji než druhá země. Existence absolutní výhody však neznamená, že první země může tento statek úspěšně vyvážet do druhé země (ta může mít komparativní výhodu). Strukturu mezinárodního obchodu tedy určuje komparativní výhoda a ne absolutní výhoda jedné země vůči zemi druhé.
Důsledky mezinárodního obchodu na ekonomické procesy:
a) export (jestliže se uzavřená ekonomika otevře mezinárodnímu obchodu, zvýší ceny, výrobci vyrábějí a nabízejí více statků. Zvýšení ceny ovšem vyvolá snížení spotřeby).
b) import (v důsledku dovozu může cena na národním trhu klesnou a potom klesá i výroba a zaměstnanost, současně ovšem roste spotřeba dovážených statků).
Přínosy z mezinárodního obchodu:
1) pozitivní (základním předpokladem je otevřená ekonomika a liberální obchodní politika):
b) pracovníci mohou získat za stejné množství práce větší množství spotřebních statků
c) zvyšuje se národní důchod
d) obchod vytváří tlak na národní ceny statků, které jsou předmětem mezinárodního obchodu, aby se sbližovaly se světovými cenami
e) vytvoření konkurenčního prostředí (antimonopolní důsledky – prostředí vytvářené mezinárodním obchodem a spojené s neustálým porovnáváním vlastní produkce se statky vyráběnými v jiných zemích)
f) urychlení hospodářského rozvoje země (skrze úspory ekonomických zdrojů, specializaci, transferu technologií)
2) negativní (v případě že spolu obchodují země se zcela odlišným stupněm hospodářského   vývoje a odvětví zaostalejší země nejsou schopni konkurovat vyspělejšímu státu, země se   musí přizpůsobit i za předpokladů, že dojde k některému z důsledků):
a) krátkodobě může docházet k nárůstu nezaměstnanosti
b) sociální důsledky
Mezinárodnímu obchodu se však staví do cesty mnoho dalších překážek. Většina zemí například používá v mezinárodním obchodě cla a dovozní kvóty a další hygienické, zdravotní a jiné požadavky a technické normy. Ekonomické důsledky cel a ostatních omezení obchodu zvyšují ceny v dovážející zemi a snižují množství spotřebovávaných statků. Z krátkodobého hlediska tedy celní opatření přinášejí prospěch pro domácí výrobce i státu, ale z hlediska dlouhodobého působí neefektivně a spíše mají funkci bariér - cla vytvářejí ekonomickou neefektivnost.
V letech 1990 až 1998 prošel u nás zahraniční obchod výraznými institucionálními a strukturálními změnami – byl narušen státní monopol zahraničního obchodu a vytvořeny podmínky pro liberalizaci a byl restrukturalizován celní sazebník. Liberalizace zahraničního obchodu umožnila devalvace Kčs v závěru roku 1990 a také levná práce. Byly tak vytvořeny podmínky pro přijatelnou konkurenceschopnost českých výrobců na západních trzích, ale zároveň se zabránilo tomu, aby se na domácích trzích přešlo k dováženému zboží. Podařilo se tak překonat dřívější strukturu zahraničního obchodu dokonce s menším poklesem, než byl celkový pokles ekonomiky. Od roku 1995 postupně narůstal deficit platební bilance a o rok později měl deficit běžného účtu 8% podíl na hrubém domácím produktu. Vznik deficitu byl spojen s rychlým růstem dovozu. Díky úsporným opatřením české vlády se podařilo deficit běžného účtu snížit, ale za cenu obětování hospodářského růstu. Nerovnováhu se však přesto nedokázalo překonat a v roce 1998 dosáhl deficit obchodní bilance 80 mld.Kč. Dosáhlo se tedy podobné skladby vývozů i dovozů, jakou mají země EU, ale konkurenceschopnost některých oborů je nižší.
V stupem do Evropské unie se nám otevřely další možnosti obchodování s novými zeměmi a také příliv nových pracovních sil, ale zároveň hrozí zvýšení inflace (máme nižší cenovou hladinu oproti zemím EU), podnikatelé se bojí větší konkurence, protože nás přestali chránit cla a kvóty na dovoz, přesto však podle hodnocení ekonomů vstup přináší více kladného (jen musíme hledat kde!)

Spotřeba, úspory a investice.

- Úspory ekonomického subjektu, ať se jedná o domácnost, firmy nebo celou zemi, jsou definovány jako rozdíl mezi běžnými příjmy a běžnými výdaji. Úspory tak tvoří rozdíl mezi běžným příjmem a běžnými výdaji.
- jsou však nejméně tři důvody, proč lidé spoří. Někteří spoří jen aby se zabezpečili ve stáří, mohli si pořídit vlastní dům, preventivně, jako rezerva před neočekávanými životními situacemi.
Spotřeba – všechny výdaje domácností, které jsou použity na nákup spotřebních statků.
Úspory – domácnosti je nepoužijí ihned ke spotřebě.
- čisté osobní úspory,
- hrubé úspory firem,
- čistý vládní přebytek,
Investice – ekonomická činnost, při níž se subjekt vzdává současné spotřeby s výhledem zvýšení budoucí spotřeby. Hrubé investice se rozlišují na hrubé domácí investice a čisté zahraniční investice. Celkové investice  se skládají z:
- nákupů obytných budov (výstavba nových domů a bytových staveb)
- z investic do továrních budov a zařízení (stroje a technologie)
- z přírůstku zásob
Investice mají dvě základní úlohy a to:
a) ovlivňovat agregátní poptávku a tím i produkt a zaměstnanost a
b) vedou k akumulaci kapitálu tzn., že dlouhodobě vedou k zvyšování potenciálního produktu a podporují ekonomický růst.
Determinanty investic:
1) investice závisí na příjmech, které budou generovány stavem celkové hospodářské aktivity neboli výší a tempem růstu HDP.
2) výši investic velmi ovlivňují také investiční náklady. Tyto náklady zase determinují faktory jako úroková sazba, vládní daně, daňové slevy apod.
3) třetím faktorem určujícím investice je stav očekávání a důvěra firem.
- investice také ovlivňuje vláda, a to prostřednictvím aktivní monetární politiky, daňových programů a obecného zaměření mikroekonomických politik
- národní úspory zahrnují úspory firem, vlády a domácností.

Ekonomická transformace v České republice.

Celkovou proměnu ekonomiky České republiky (tedy od roku 1993) můžeme nejlépe zaznamenat a hodnotit pomocí cílů obsažených v magickém čtyřúhelníku – tedy na základě čtyř makroekonomických cílů: míra nezaměstnanosti, míra inflace, hrubý domácí produkt a zahraničně obchodní bilance, to vše ve stálých cenách (očištěných od inflace).

Nezaměstnanost – po prudkém vzestupu v roce 1991 z nuly na 4% byla po celou dobu transformace nezaměstnanost relativně nízká (EU uznává hranici míry nezaměstnanosti 5%) a bylo úspěchem, že se ekonomika obešla bez výrazných sociálních otřesů a tedy i od kolísání míry nezaměstnanosti. Stát uměle udržoval vysokou zaměstnanost ve státním sektoru a velkých firmách, to však ekonomové nepovažovali pro ekonomiku zrovna za nejlepší řešení. Nízká míra nezaměstnanosti znamenala jen pomalé a nedůsledné změny struktury a efektivnosti naší ekonomiky, které jsme potřebovali kvůli vytvoření konkurenceschopnosti vůči vyspělým ekonomikám, kterým jsme se otevřeli již v roce 1990. Tato situace se projevila převážně na vývoji hrubého domácího produktu. Po roce 1996 začal a míra nezaměstnanosti stoupat až do roku 1999, kdy dosáhla téměř 10%, pak následuje mírný pokles. V roce 2002 se míra nezaměstnanosti ustálila na 8,8% a v této pozici se udržuje i dnes.

Inflace – nejvyšší inflace byla po revoluci v roce 1991 (58%), ale stát tento nepříznivý vývoj zabrzdil účinnou hospodářskou politiku a v následujících letech se pohybovala okolo 10%. V letech 1993 až 1998 se inflace stále držela na přijatelné míře okolo 10% a lidé i firmy s ní museli počítat (do roku 1990 u nás oficiálně inflace vůbec nebyla – nebo aspoň nebyla zveřejňována). Specifický vývoj inflace nastal v průběhu let 1998 a 1999, kdy inflace poklesla až na 3% a některé měsíce byla dokonce záporná. Ale ani tento stav není pozitivní - ekonomika se v této době dostala do recese, a pro firmy by zdražování bylo příliš riskantní. Firmy proto raději čerpali z rezerv a aplikovali strategii přežití (raději zlevním a nevydělám, ale prodám a nezbankrotuji). V průběhu následujících dvou let se tak inflace dokonce přiblížila blízko k hodnotám Evropské unie (Česká národní banka zvládla přechod koruny na plně směnitelnou měnu se všemi riziky zahraničních spekulantů a přenosu světových krizí).

Hrubý domácí produkt – v rámci HDP jsme se od počátku neustále potáceli pod ekonomickou hranicí roku 1990, protože v letech 1992 a 1992 došlo k velkému propadu výkonnosti ekonomiky vlivem transformace z centrálně plánovaného hospodářství na tržní systém, rok 1993 znamenal první zlom k lepšímu a v roce 1997 jsme se konečně začali pomalu přibližovat k výkonnosti roku 1990. Po mírných poklesech výkonnosti v letech 1998 a 1999, jsme roku 2000 prakticky dosáhli stejné výkonnosti ekonomiky jako v roce 1990 a teprve v roce 2001 jsme ji poprvé překonali.

Bilance zahraničního obchodu – hodnotí se až od roku 1993, kdy se dal přesně vymezit zahraniční obchod připadající pouze na ČR. Od roku 1995 je koruna plně konvertibilní, a proto také obchodní bilance v letech 1995 až 1997 dosáhla obrovského záporného salda – tzn. že jsme mnohem více dováželi než vyváželi, a ekonomika chátrala. Situace na devizových trzích dosáhla maxima v roce 1997 velkým útokem zahraničních spekulantů na českou korunu. Centrální banka musela po odražení náporu přejít na jiný devizový kurz koruny, který byl mnohem více závislý na nabídce a poptávce devizového trhu. Také vláda začala prosazovat aktivnější proexportní politiku pomocí státních institucí pro export, např. Czech Trade, Czech Invest (vývoz velkých investičních celků a hledání zahraničního investora pro české firmy). V roce 2001 se záporné saldo opět propadlo až na hodnotu 120 mld.Kč. Je tedy nutné, vzhledem k relativně nízké domácí poptávce (lidé mají výrazně nižší platy než jinde), aby ekonomika dosáhla růstu HDP zvýšením exportu nad importem, a doháněli tak úroveň HDP v EU.

České ekonomické myšlení.

- počátky za rakousko-uherské monarchie, české země měly výsadní ekonomické postavení s vyspělým průmyslem, ale se zastaralými výrobními technologiemi
- učení merkantilistů a klasické ekonomie se k nám dostávalo prostřednictvím překladů od německých a francouzských autorů (J. Buček – první učitel národního hospodářství na pražské univerzitě)
- ekonomickými otázkami se jako první zabývali F. Rieger (opíral se o názory klasických ekonomů), F. L. Chleborád (autor první učebnice v češtině – Soustava národního hospodářství ekonomického, propagoval dělnické družstevnictví a silní národní cítění – Čechy Čechům) a F. C. Kampelík (vznik vesnických úvěrových družstev kampeliček – rolnické záložny při farách, vzniká rolnické družstevnictví)
- prvními oficiálně uznávanými představiteli českého ekonomického myšlení byli J. Kaizl a především Albín Bráf, který se společně s Karlem Englišem úspěšně podílel na transformaci československé ekonomiky po roce 1918
Albín Bráf – označován za zakladatele české národohospodářské školy, jeho učení je syntézou německé historické a rakouské psychologické školy, předním politikem staročechů, propagoval heslo svůj k svému (aby Češi kupovali české výrobky) – ovlivněn teoriemi J. S. Milla,
Josef Kaizl – přednášel na KU, autor učebnice Národní hospodářství, zarytý odpůrce marxismu, mladočech, ministrem financí, orientace na německou historickou školu
Alois Rašín – věnoval se politice a národohospodářství, odsouzen v procesu s Omladinou, zatčen a odsouzen k smrti, později omilostněn, po skončení války jmenován ministrem financí – rozhodující podíl na měnové reformě 1919 - kolkování, prosazoval deflační politiku (vyrovnaný rozpočet), podílel se na nostrifikaci (posílení vlivu českých podnikatelů), živnobanka, zemřel na atentát
Karel Engliš – nejvýznamnější český ekonom, prvním rektorem MU, po únoru 1948 nesměl publikovat, vícekrát ministrem financí a guvernérem Národní banky, zasloužil se o daňovou reformu, vychází z učení rakouské psychologické a neoklasické ekonomie A. Marshalla, zakladatelem teleologické metody a vlastní ekonomické školy v Brně, byl odpůrcem státních zásahů do ekonomiky
Josef Macek – do ekonomických úvah vkládal etické hledisko, poslanec sociální demokracie, vycházel z postkeynesiánství, po roce 1948 utekl do USA a přednášel v exilu, ovlivněn řadou ekonomických teorií, věnoval se problémům hospodářské politiky státu, intenzivně se zabýval měnové a úvěrové politice
- po únoru 1948 zanikl v Československu prostor pro rozvoj ekonomických teorií a začalo se výhradně aplikovat deformované Marxovo učení. Po roce 1956 při XX. sjezdu KSČ se sice vytvořila možnost studia moderních ekonomických teorií, ale převážně neokeynesiánství a postkeynesiánství. Vznikají tak práce Otakara Turka a Oty Šika (člen KSČ, jeden z autorů ekonomické a hospodářské reformy 60. let, později emigroval, dílo Ekonomika, zájmy a politika, usiloval o spojení plánovaného řízení s tržním hospodářstvím)
- po obsazení Československa 1968 se snahy o ekonomickou reformu rozpadly – proces normalizace znamenal ztrátu zaměstnání i možnost publikace pro většinu českých ekonomů – vznikly tak tři skupiny ekonomů: jedni se podřídili teoriím marxismu a leninismu, druzí sice zůstali na svých pracovištích, ale nemohli publikovat a třetí nalezli zaměstnání na zahraničních univerzitách, tedy v exilu
- po 17. listopadu 1989 se opět vytvořil prostor pro rozvíjení ekonomických teorií a od roku 1991 se začala realizovat ekonomická reforma, která měla ohromný dopad na transformaci české ekonomiky (viz následující otázka)

J. M. Keynes - význam pro ekonomickou teorii a hospodářskou praxi.

Keynesiánci byli zaměřeni na makroekonomické teorie, podnítily snahy ekonomů o nalezení zdůvodnění cyklického vývoje tržní ekonomiky.

- zakladatelem J. M Keynes (přechod od neoklasického přístupu nazván keynesiánskou revolucí)
- nová makroekonomická teorie pochybuje o samo regulujících schopnostech trhu stabilizovat politiku, a proto opět prosazuje zásahy státu do hospodářské politiky – přechod k viditelné ruce státu
- vycházel z Marshallova učení, kritizoval velikost reparací uvalených na Německo – reakcí dílo Hospodářské důsledky mírové smlouvy (reparace způsobí nestabilitu Evropy, rozpad ekonomie v Německu i ostatních zemí, možná i nástup světové války a totalitní moci v Německu)
- funkce peněz v tržní ekonomice (příjmově-výdajová metoda - prováděl analýzu zdrojů a jejich užití v mnoha domácnostech na základě příjmů a výdajů, čím mají větší příjmy tím více spoří, ale neinvestují – ekonomické problémy) – formuloval teorii efektivní poptávky (rozhoduje o zaměstnanosti i národním důchodu)
- dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, na jejím základě vznikla kyenesiánská makroekonomie– předpokládá obnovení ekonomické rovnováhy, pokud se budou plně využívat veškeré zdroje, odmítá ale samoregulující mechanismus – neviditelnou ruku trhu je nutné doplnit viditelnou rukou státu
- na jeho učení navázal směr neokeynsiánců (keynesiánská revoluce – průnik neoklasické ekonomie s keynesiánstvím, většina odmítá), a navazující postkeynsiánství zavrhuje syntézu s neoklasickou ekonomii vrací se opět ryze ke Keynesovu učení (snaží se k němu doplnit mikroekonomické základy a přijímá řadu nových podnětů)

Neokeynesiánská ekonomie – sledovali Keynesovi teorie v odlišném prostředí, mezi významnými Phillips (Phillipsova křivka – vztah mezi nezaměstnaností a inflací) a Samuelson (napsal učebnici ekonomie, zabýval se vazbami mezi hospodářským růstem a cyklem)
Postkeynesiánská ekonomie – požaduje cílevědomé zásahy státu do ekonomiky a plnou zaměstnanost, Robinsonová (ekonomie nedokonalé konkurence), Kaldor (teorie růstu a rozdělování peněz)

Neoklasická ekonomie: anglická, švýcarská a rakouská škola.

Ke konci  19. století dochází k rozštěpení klasické politické ekonomie na marxistickou a neoklasickou ekonomii. Představitelé neoklasické ekonomie tvrdí, že ekonomie by měla být oddělena od politologie a měla by řešit ekonomické problémy.
Rakouská psychologická škola - odmítá matematizaci ekonomie
- klade důraz na individuální psychologii a orientuje se na spotřebitele
- základem jsou ekonomické analýzy a hybnou sílu chápali jako snahu jednotlivce o dosažení maximálního uspokojení svých potřeb při vynaložení minimálního úsilí (práce, peníze)
- hlavním představitelem je Carl Menger, dílo Základy národohospodářské vědy, jako první definoval teorii mezního užitku
- E. Bawerk - kritika Marxe, analyzovat Kapitál a poukázal na rozpory v jeho díle, vytvořil teorii kapitálu a úroku
- H. Gossen - definoval zákony, podle kterých se řídí spotřebitel při uspokojování svých potřeb:
1. Zákon klesající užitečnosti (postupným uspokojováním potřeby klesá její intenzita)
2. Zákon vyrovnaných mezních užitků (pokud jedinec všechny své potřeby neuspokojí, rozděluje peníze mezi různé potřeby tak, aby dosáhl stejného uspokojení ve všech, tedy když zjistí, že uspokojování jednoho statku mu už nepřináší tak velké uspokojení, spotřebu přeruší a pustí se do jiného), pro ilustraci těchto zákonů lze využít Mengerovu škálu
- J. A. Schumpeter - díla Teorie ekonomického rozvoje a Hospodářský cyklus (prosazoval především inovace jako zdroj veškerého pokroku)
- F.A. von Hayek - díla Cesta do otroctví, Teorie peněz a obchodního cyklu (byl pro liberalismus obchodu a proti zásahům státu do ekonomiky - kritika totalit)
Švýcarská (lausannská) škola
- zakladatel L. Walras, dílo Základy čisté politické ekonomie, vypracoval model všeobecné rovnováhy sjednocuje teorie výroby, směny, kapitálu a peněz (lze vyřešit jen za pomoci počítače)
- V. Pareto - pokračoval v rozpracování teorie všeobecné rovnováhy za využití znalostí matiky a statistiky, prosadil ordinalistické pojetí ekonomie, zavádí indeferenční křivku a definuje Paretovo optimum (optimální je, když nelze zlepšit blahobyt jednoho aniž by se zhoršil blahobyt jiného - ekonomie blahobytu).
Anglická (cambridgeská) škola
- za zakladatele považován W. S. Jevons, zavrhl klasickou ekonomii, teorii kapitálu rozšířil o pojetí času
- oficiálním zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem A. Marshall, dílo Zásady ekonomie (využívána jako základní učebnice pro ekonomy), prosazuje teorii dílčí rovnováhy (analýza se provádí za stejných podmínek), jako první začal používat grafy nabídky a poptávky (Marshallovy nůžky), zavedl do ekonomie časové hledisko
- A. Pigou - upozornil na důležitost životního prostředí a devastaci přírody, poukázal na nedostatky v liberalismu, v knize Ekonomie blahobytu se zabýval přerozdělováním bohatství mezi chudými a bohatými a nezaměstnaností

Klasická politická ekonomie v díle A. Smitha a D. Ricarda.

Po 30leté válce došlo ke změně politického i hospodářského postavení jednotlivých evropských států, které začínají prosazovat vlastní národní zájmy. Vznik klasické školy politické ekonomie je vymezován rokem 1776, kdy vyšla kniha Adama Smitha Bohatství národů. Na základě filozofických názorů Johna Locka a Davida Huma o přirozených právech člověka, bylo i národní hospodářství chápáno jako přirozený systém, který nejlépe funguje, když do něj stát nezasahuje - začal se plně prosazovat politický liberalismus.
- za zakladatele klasické politické ekonomie bývá považován W. Petty, jehož ekonomické názory mají velice blízko k myšlení ekonomů A. Smitha, D. Ricarda, T. Malthuse (populační teorie), J.B. Saye (teorie trhu), J.S. Milla (zásady politické ekonomie). Dále se zasloužil o rozpracování teorie o přirozených zákonech v ekonomii a využíval jako první statistické údaje v ekonomice
Adam Smith – zakladatel ekonomie jako vědní disciplíny, přednášel na univerzitě, jeho přednášky se staly základem jeho dvou nejvýznamnějších děl – Teorie mravního cítění a Pojednání o podstatě a původu bohatství,
– politickou ekonomii předložil v díle Bohatství národů (1776). Dílo je považováno za vrcholné dílo ekonomického liberalismu.
- dokázal, že tržní mechanismus je samoregulující řád, který nepotřebuje centrální řízení. Národní bohatství viděl jako souhrn individuálního bohatství jednotlivců podmíněným vlastním úsilím, proto bylo nutné motivovat jedince k práci, spoření a k investování. Národní bohatství bylo tvořeno mnoha soukromými hospodářstvími, která sledovala vlastní zájmy a přispívaly tak státu.
- vytvořil tak systém, který sám obnovuje rovnováhu a nepotřebuje zásahy státu. Tento samovolně koordinující mechanismus nazval neviditelnou rukou trhu – zásahy státu do řízení národního hospodářství by vedla spíše k jeho úpadku (funkce státu byla v ekonomice omezena pouze na ochranu vlastnictví, práva a bezpečnosti jedinců).
- individuální touha po zbohatnutí byla však jedním hnacím motorem hospodářského pokroku, druhým byla dělba práce, která byla také řízena neviditelnou rukou trhu a určovala každému jedinci takovou činnost, pro kterou měl největší předpoklady. K jejich uplatnění však byl zapotřebí rozvinutý trh a Smith si dobře uvědomoval, že bohaté národy jsou především ty, které překonaly lokální trhy a cla a vytvořily mezinárodní obchod.
David Ricardo –nejvýznamnější dílo Principy politické ekonomie a zdanění (vybudoval uzavřený teoretický systém národního hospodářství). Obohatil politickou ekonomii o teorii diferenciální pozemkové renty na základě rozdílů v úrodnosti půdy.
- hlavním předpokladem růstu národního bohatství je akumulace kapitálu, který je brzděn systémem pozemkového vlastnictví a přírodním zákonem klesající úrodnosti půdy. Akumulace kapitálu vede k růstu populace a k nutnosti obdělávat nové půdy - růst bohatství. Rostoucí poprávka po potravinách a horší kvalita půd vedla ke zdražení potravin a růstu pozemkových rent. Dělníci proto požadují vyšší mzdy na úkor zisku kapitalistů – brzdí se akumulace kapitálu.
- vypracoval teorii komparativní výhody v zahraničním obchodě (upozorňuje na výhody mezinárodního obchodu mezi dvěma státy i v případě, že jedna země vyrábí oba statky levněji – každá země se pak zaměří na ten produkt, který vyrábí relativně levněji), dále rozvinul pracovní teorii hodnoty a na jejím základě vytvořenou teorii rozdělování důchodů. Na jeho dílo navázal Karel Marx a post-keynesiánci.

Ekonomické myšlení před vznikem klasické politické ekonomie.

Postupně s rozvíjející dělbou práce se zvyšovali rozdíly mezi lidmi, s rozvojem obchodu vznikala směna a se vznikem měst souviselo vytváření hierarchizované společnosti a soukromého vlastnictví.
- starověký Egypt a Babylón - obyvatelstvo bylo rozděleno na otroky, svobodné občany a aristokracii, která měla svoji moc založenou na pozemkovém vlastnictví
- k významnému posunu v myšlení došlo v antickém Řecku, kde se vznikem prvních městských států dochází k rozvoji řemesel, obchodu, náboženství, první projevy ekonomického myšlení.
Ekonomické myšlení v antickém Řecku a Římě
- dva rozdílné přístupy v řešení otázek týkajících se podstaty člověka - princip vlastního blaha a princip obecného blaha, které zajišťuje stát
- prvky ekonomického myšlení lze spatřovat u Homéra (společnost, kde vládne rodová aristokracie), Hésioda (zdrojem bohatství je práce, peníze se však soustřeďují v rukou elity) a Solóna (otroctví pro dluhy). Ekonomické myšlení vrcholí v dílech Xenofóna, Platóna a Aristotela
Xenofón – zavedl pojem ekonomie, dílem Oikonomikos ovlivnil ekonomické myšlení (zdrojem blahobytu lidstva je zemědělství, fyzickou práci mají vykonávat otroci, nutnost peněz při směně zboží)
Platón – žák Sokrata, založil vlastní ekonomickou školu Akadémia, nejvýznamnější dílo Ústava (koncepce ideálního státu, fyzickou práci vykonávají otroci – nejsou lidmi, stát je tvořen filozofy, vojáky a třetím stavem), je považován za autora první utopie a teoretika komunismu, zakázal hromadění peněz
Aristoteles –považoval ekonomiku za hospodářskou činnost, která uskutečňuje potřeby lidí, proti ní postavil chrematistiku (hromadění peněz pomocí lichvy, odsuzoval půjčování peněz na úrok), peníze chápal jako prostředek směny, člověk však netouží pracovat pro společnost, systematizoval dosavadní názory
- v Římě dochází spíše k rozvoji právního myšlení a ke stagnaci myšlení ekonomického. Ekonomické spisy se orientují na řízení zemědělství a účelné využívání otroků a zabezpečení proti povstáním. Cato (doporučuje vyvolávat spory mezi otroky a znemožnit spiknutí), Varro (otroci musí být jiných národností), bratři Gracchové (rozdělení půdy mezi bezzemky)
Ekonomické myšlení raného křesťanství
- vzniká v antickém Římě, a proto také navazuje na starověké ekonomické myšlení
Aurelius Augustinus - významným představitelem církve, ve spise O státe božím udává práci lidí jako boží příkaz (zakazuje půjčování peněz na úroky, důsledkem je stagnace hospodářství ve středověku). Po pádu Říma nastává přechod od otrokářské k feudální společnosti. Augustin a další scholastikové vychází z Aristotelova ekonomického učení – každý by měl pracovat, zakazuje lichvu, podporuje zemědělství a obchod.
Tomáš Akvinský - převzal Aristotelův princip ekvivalence směny a rozvíjel učení o spravedlivé ceně (odráží nerovnost lidí, náklady na výrobu a zisk, daně, desátky), odsuzoval půjčování na úroky, ale připouštěl soukromé vlastnictví, protože nerovnost lidí je dána bohem. Bohatý člověk má vyšší náklady, a proto potřebuje také vyšší odměnu, ale lichva je určena jen Židům.
Merkantilismus
- ve 14. století dochází k zásadním změnám - formují se ekonomické teorie, které jsou odrazem vývoje společnosti a peněžnictví v hospodářsky nejrozvinutějších zemích (směr vývoje udávají zámořské objevy a jejich projevy v různých částech světa). V Itálii, Španělsku, Portugalsku, Anglii i Francii je uplatňován nový směr ekonomického myšlení, který se v období 14. až 18. století stává politickou doktrínou. Merkantilismus se tak stal prvním uceleným ekonomickým učením kapitalistického systému = hromadění peněz se stalo nutností bohatství
- 1. fáze - byl zakázán odliv peněz ze země, tím se však omezil dovoz surovin a zahraniční obchod stagnoval
- 2. fáze - prosadila se teorie obchodní bilance, jejíž základní principy formuloval Thomas Mann (zahraniční obchod přináší státu peníze - začal podporoval vývoz surovin, prosazoval snížení cen průmyslového zboží na úkor zemědělství (snížení cen však znamenalo také snížení mezd dělníků – neměli na jídlo - zbídačování zemědělců).
- Merkantilisté položili základ k vyčlenění ekonomie z filozofického myšlení a přispěli ke vzniku ekonomie jako samostatné vědy.
Fyziokraté
- fyziokratická škola vznikla v polovině 18. století ve Francii, odmítala teorie merkantilismu a prosazovala ekonomický liberalismus.
- vycházeli z předpokladu, že národní hospodářství má svůj vlastní řád daný bohem a oni se ho snaží poznat. Byli přesvědčeni, že zdrojem národního bohatství je zemědělství, a proto jedině člověk ve spojení s přírodou může nové bohatství vytvořit.
Francois Quesnay  - lékař markýzy de Pompadour, skrze ni se začal i král zajímat o jeho hospodářsko-politický názor a jeho „ekonomickou tabulku“, která poukazovala na vztah mezi odvětvími národního hospodářství (zemědělstvím, zpracovatelským průmyslem a vlastníky pozemků).
- podle fyziokratů byli vlastníci pozemků paraziti, kteří se na vytváření bohatství nijak nepodílí. Pozemky proto měli vlastnit zemědělci, kteří by byli osvobození od placení renty

Hrubý domácí produkt: jeho přednosti a nedostatky.

Hrubý domácí produkt vytváří součást celkového hodnocení národního hospodářství společně se stabilitou cen, vyrovnaností vývozu a dovozu v rámci zahraničního obchodu a s mírou nezaměstnanosti. Všechny tyto veličiny spolu neodmyslitelně souvisí a v praxi je nelze oddělit. Jednoduše měří celkovou makroekonomickou výkonnost daného státu.

Hrubý domácí produkt (HDP) je souhrn statků a služeb vyjádřený v penězích a vytvořený za určité období (počítá se za jeden rok) výrobními faktory (práce, přírodní zdroje a kapitál) na území jednoho státu (zatímco hrubý národní produkt je vytvořen výrobními faktory ve vlastnictví občanů příslušné země) – jedná se tedy o celkovou peněžní hodnotu statků a služeb vytvořených za jeden rok výrobními faktory na území ČR bez ohledu na státní příslušnost občanů, kteří se na něm podílejí (včetně cizinců).
Hrubý domácí produkt můžeme počítat dvěma metodami:
- zbožová (produkční) metoda – vychází z výroby a sčítá všechny vyrobené statky a služby, které firmy prodali domácnostem i jiným firmám, a čisté vývozy – to vše sečteno dává dohromady HDP
- důchodová metoda – vychází z fáze rozdělování, kdy každý z účastníků výroby dostane svůj podíl. HDP je tedy součtem mzdy, renty, zisků, úroků, opotřebení investic (odpisy majetku) a nepřímé daně (spotřební daň a daň z přidané hodnoty)
Výpočty domácího produktu však provázejí četné problémy. Jedním z nich je vliv inflace. Velmi tedy záleží na cenách, ve kterých výdaje za vyrobené statky počítáme: běžné ceny (ceny aktuálního roku, ale díky inflačnímu znehodnocení peněz nemůžeme výsledky srovnávat s jinými roky) nebo stálé ceny (získávají se přepočítáváním, ale souží k víceletému srovnávání).

přednosti – měřením HDP zjistíme výkonnost dané ekonomiky za dané období (tzn. výkonnosti celého národního hospodářství, od kterého jsou odvozeny čistý národní produkt, národní důchod (součet mzdy, renty, zisku a úroku) i osobní důchod) a roční rozpočet na osobu v dolarech.
nedostatky – měření HDP zahrnuje pouze statky a služby, které vyprodukovala oficiální ekonomika a prošly tak legálním trhem (byli prodány za určitou cenu a došlo k realizaci příjmů všech účastníků hospodářského procesu), takže nezahrnuje:
- mezistatky - statky, které byly použity při výrobě jiných statků (polotovary) a nevstupují do přímé spotřeby domácností (nesmí se započítat, protože by byly zahrnuty 2x – mléko a jogurt) – duplicita meziproduktu (rozdíl mezi tržbami z prodejů a výdaji za polotovary)
- kapitálové statky – statky vyrobené v daném období, ale použity až později (slouží k opravám, rozšiřování výroby), jejich hodnota se do produkce přináší postupně
- statky a služby, které si lidi vyrábí pro vlastní potřebu a spotřebu svých rodin
- statky a služby, které prošly přímo nelegálním trhem (šedá ekonomika – nezdaněná práce a příjmy, podplácením, melouchy, černá ekonomika – příjmy z trestné činnosti, krádeží hazardních her, prodeje drog atd.). Jedná se však o celosvětový problém, který zahrnuje obrovské částky deformující ekonomické vztahy.

Vztah mezi produkcí, nezaměstnaností a inflací.

ekonomické problémy, které spadají do hlavní sféry makroekonomie, a které souvisí s ekonomickým růstem a životní úrovní. Čím více toho produkujeme, vyrábíme, tím více můžeme spotřebovat.
- produkce je tedy v těsné závislosti na tom, co může průměrný člověk spotřebovat a zároveň kolik toho může vyrobit. Tento způsob produkce měřenou na jednoho pracovníka nazýváme průměrnou produktivitou práce, která je ovlivňována různými faktory.

- produkce na jednoho pracovníka se v posledních desetiletích zvyšuje, přesto se však tempo jejího růstu od sedmdesátých let poněkud zpomalilo. Zpomalený růst produktivity pak vede k pomalejšímu zlepšování životního standardu, protože nabídka statků se nerozšiřuje.

Kolísání hospodářského cyklu má však určitou pravidelnost ve střídání čtyř základních fází – expanze (neobvyklý rychlý růst hospodářství), vrcholu, recese (zpomalení ekonomického růstu) a sedla.
- v období recese dochází k silnému poklesu tempa růstu ekonomiky, pracovní místa se hůře shánějí, lidé mají menší naději na zvýšení mezd, zisky jsou nižší a firmy opouští trh práce
- v období expanze sledujeme obzvláště silný růst, pro lidi je snazší najít si práci, zvyšují se mzdy a odměny a firmy vzkvétají.

V období recese tedy zákonitě dochází nejen ke značným ztrátám na vytvořeném HDP, ale výrazně roste i míra nezaměstnanosti. Nezaměstnanost vyvolaná recesí je považována za cyklickou, tedy opakovatelnou. Vztahem mezi poklesem HDP a mírou nezaměstnanosti se zabývá tzv. Okunův zákon. Podle něho každá 2% poklesu skutečného HDP oproti potencionálnímu znamenají i zvýšení nezaměstnanosti o 1%. Po recesivním období nastupuje postupné oživení ekonomiky, které se vyznačuje růstem dynamiky poptávky a postupným zvyšováním zaměstnanosti, cen i zisků. Pro toto období je typický růst investic, jakmile se však ekonomika přibližuje vrcholu, nastává situace, kdy se určitá zisková očekávání přestávají naplňovat. Ekonomika postupně přechází do další recese.

- také mezi nezaměstnaností a inflací jsou velmi složité vztahy. V dobách hluboké recese ekonomiky je typický současný růst nezaměstnanosti, tak i inflace. Tento stav byl charakteristický pro vývoj většiny vyspělých tržních ekonomik až v 70. letech.

- poslední dobou je v rámci hospodářské politiky používán argument, že nezaměstnanost se může snížit jen za cenu vyšší inflace, a naopak že inflace může být snížena jen za cenu vyšší nezaměstnanosti. Jedno je jisté, že vzájemné vztahy inflace a nezaměstnanosti jsou s produkcí ve společnosti neodlučně spojeny v dobách stagnace ekonomiky a naopak.

Nezaměstnanost: ekonomické (mikroekonomické, makroekonomické), sociální a politické důsledky.

Zdravý vývoj ekonomiky by vedle tempa hospodářského růstu měl současně znamenat i nízkou, nebo aspoň přijatelnou míru nezaměstnanosti. Nezaměstnanost znamená ztrátu statků a služeb, které mohly být nezaměstnanými vyrobeny, ale také ztrátu vynaloženou na sociální dávky (zatěžují státní rozpočet). Nezaměstnanost tedy vzniká, pokud na trhu práce převyšuje nabídka zaměstnanců poptávku firem.

Z makroekonomického hlediska musíme nezaměstnanost rozdělit:
- nezaměstnanost dobrovolná (lidé mají pracovní sílu, ale nechtějí ji z různých důvodů vynakládat)
- nezaměstnanost nedobrovolná (lidé chtějí pracovat, ale nemohou sehnat odpovídající práci)

Z celospolečenského hlediska nás dobrovolná nezaměstnanost nezajímá, protože zákonem není předepsaná povinnost pracovat. Pokud se tedy člověk rozhodne nepracovat, společnost se o něj přestane starat. U nedobrovolné nezaměstnanosti se však člověk bez vlastního přičinění dostává do sociální tísně, a zde proto nastupuje vybudovaný záchranný sociální systém. Politickou a ekonomickou otázkou je tedy najít míru přerozdělování, aby sociální pomoc byla dostatečná, ale zároveň nesváděla k jejímu zneužívání, a aby nezatížila neúměrně pracující populaci.

Mikroekonomie – zaměstnanec má zájem o co nejvyšší mzdy a nulovou nezaměstnanost, ale ne každý z nich je schopen odvést odpovídající práci, proto se podnikatelé snaží mzdy efektivně snížit (firma potřebuje zaměstnance s určitou kvalifikací za minimální náklady) a udržet přiměřenou míru nezaměstnanosti (vzniká dostatek pracovních sil a oni si mohou vybrat ty nejlepší).

 Makroekonomie – stát (vláda a ministerstva) se snaží najít v těchto protichůdných zájmech rozumný a společensky únosný kompromis – stát musí na makroekonomické úrovni připustit určitou míru nezaměstnanosti (státy EU připouští hranici do výše 5%) a ke snížení negativních dopadů na nezaměstnané jednotlivce vytváří systém sociálních opatření.

Sociální důsledky – podpora v nezaměstnanosti regulovaná státem je určena pouze pro nezaměstnanost nedobrovolnou, dělí se na aktivní a pasivní. Stát je ve svých opatřeních omezen financemi státního rozpočtu – pokud se tedy rozhodne zvýšit podpory v nezaměstnanosti, musí ubrat peníze na důchody a nebo zvýšit daně.

Politické důsledky – stát je zde ve funkci regulátoru trhu práce a zároveň ve funkci zaměstnavatele. Stát nabízí relativně jisté zaměstnání (nehrozí bankrot, ale jen reorganizace), ale také odpovídající mzdy (tedy nižší než je průměr).

Ekonomické systémy (zvykový, příkazový, tržní).

Pro rozlišení jednotlivých systémů musíme odpovídat na otázky: co a kolik vyrábět, jak vyrábět a pro koho. Rozlišujeme ekonomické systémy:
1. zvykový
2. příkazový
3. tržní

Zvykový systém – historicky nejstarší ekonomické uspořádání, které bylo založeno na kmenových vztazích a dělbě práce uvnitř malé skupiny. Produkce je nízká a stačí pouze k tomu, aby se lidé uživili. Je založen na tradicích dané země a na silně zakořeněných zvycích. Každý pracoval podle svých schopností a podíl na vyrobených statcích byl rozdělen podle potřeb. Dnes je tento systém málo obvyklý. Setkáváme se s ním u primitivních národů a indiánských kmenů např. v Africe, Jižní Americe a Austrálii.

Příkazový systém – je charakteristický především pro země, které se vydaly cestou budování socialismu, zejména v nedemokratických společnostech nebo v mimořádných situacích (války, hospodářské krize). Systém je založen na direktivních příkazech relativně úzké skupiny lidí ve společnosti, která subjektivně rozhoduje o základních ekonomických otázkách (politická strana, monopolní politické vedení společnosti). Jde v podstatě o podobu závazného plánu. Plánem tak bylo stanoveno, co a jaké množství se má vyrábět, jaké technologie se mají použít a jejich rozdělování. Většina zemí tento systém opustila a přechází také k tržní ekonomice (bývalé sovětské státy, Kambodža, Čína).

Tržní systém – rozhoduje systém cen, zisků a ztrát. Jednotliví výrobci a spotřebitelé (domácnosti, firmy, stát) jsou propojeni trhem a tržními zákony jsou řešeny základní ekonomické otázky. Trh je tedy místem, kde se setkává poptávka s nabídkou a utváří se cena zboží – v tržím systému je vše řízenou tržním mechanismem. Výhodou tržního systému je fungování zákonů trhu bez ohledu na subjektivní lidská rozhodnutí (neviditelná ruka trhu), ale nevýhodou je, že nejsme schopni řešit procesy přerozdělování (nemocní, důchodci) a případy selhání trhu (monopoly).
- trh
o trh místní (postupně vznikající konkurenční vztahy)
o trh národní (trhy překonaly svoji územní odloučenost – dělba práce, vývoj výrobních sil)
o trh světový (vzájemné propojování národních trhů na základě Export x import)

Hospodářsko-politické nástroje v makroekonomii.

Hospodářská politika státu spočívá ve volbě cílů, strategie a nástrojů k jejich dosažení. Nástroje jsou tedy určeny k tomu, aby sloužili k dosažení cílů v makroekonomii a plnění uvedených funkcí politiky.
- nástroje přímé (přikazuje, zakazuje, omezuje, povoluje a ukládá sankce)
- nástroje nepřímé (informuje, vybírá daně, poskytuje dotace, vyplácí sociální dávky, clo, ovlivňuje půjčování si peněz v bankách atd.)

V rámci hospodářské politiky můžeme rozlišit tyto skupiny nástrojů:
1. právní systém (legislativní proces) – tento bod není vždy zařazen mezi nástroje !
2. monetární systém
3. fiskální politika
4. důchodová a cenová politika
5. zahraničně obchodní politika

Pro každou oblast jsou zpravidla vytvářeny specifické nástroje vhodné k řešení jejích problémů.
Ad1. zákony prochází schválením parlamentu, schválené normy jsou zveřejňovány ve sbírce zákonů a jsou platné pro všechny a jsou tedy vymezeny pravomoci trestat pachatele danými institucemi (např. při daňových nesrovnalostech finanční úřad, při nedovoleném podnikání živnostenský úřad)
Ad2. základní úlohu hraje centrální banka (Česká národní banka), k udržení stabilní měny používá každá centrální banka své vlastní nástroje – nejčastější je nástroj peněžní nabídka ovlivňovaná nástroji peněžní a úvěrové politiky, která je zaměřena na regulaci úrokových sazeb nebo sledování množství peněz v oběhu (podle kvantitativní rovnice peněz)
Ad3. hlavním nástrojem je státní rozpočet, fiskální politika spočívá v ovlivňování vývoje ekonomiky (státních příjmů a výdajů) prostřednictvím státního rozpočtu, který je navrhován ministerstvem financí a schvalován vládou a parlamentem. Za státní rozpočet odpovídá vláda – příjmy rozpočtu (daně, cla, pojistné sociální zabezpečení) x výdaje rozpočtu (veřejné statky, transfery obyvatel).
Ad4. stabilizační politika - zahrnuje řešení příjmů a výdajů obyvatel a jejich regulace státem, snaží se zabránit mzdové a cenové inflaci. - regulace mezd a regulace cen
Ad5. hlavním nástrojem je tvorba měnového kurzu koruny k zahraničním měnám. Do naší zahraničně obchodní politiky spadají i různá ochranná opatření státu – dovozní a vývozní kvóty, celní sazby.

Cíle v makroekonomii.

Cíle lze z časového hlediska rozdělit na krátkodobé (týdny až měsíce) a dlouhodobé (rok až pět let). Z hlediska významu tyto cíle dělíme na hlavní a vedlejší (dílčí), které vedou k zajištění cíle hlavního.

Obecně mohou být cíle hospodářské politiky tříděny:
- ekonomické (např. dosažení určitého tempa hospodářského růstu, stabilita cen, vyrovnaná obchodní a platební bilance se zahraničním)
- sociální (např. snížení nezaměstnanosti, růst příjmů obyvatelstva, zmírňování sociálních rozdílů)
- ekologické (např. zlepšení čistoty vodních toků, likvidace a ukládání odpadů, snižování emisí v ovzduší)

pět cílu:
1) vysoká úroveň a tempo ekonomického růstu
2) vysoká úroveň zaměstnanosti a nízká míra nezaměstnanosti
3) cenová stabilita x nízká míra inflace
4) vyrovnaná platební bilance (např. zahraničního obchodu - dovoz x vývoz)
5) spravedlivé rozdělování důchodů
Dosažení těchto cílů je podřízeno úsilí lidí o dosažení blahobytu, svobody, spravedlnosti pro všechny lidi. Magický č-úhelník představuje soustavu hlavních hospodářsko-politických cílů ekonomie (čím je plocha n-úhelníku větší, tím je stabilizační politika úspěšnější).
K uskutečnění cílů využívá stát různých nástrojů (např. přímo zakazuje nebo omezuje, vyplácí sociální dávky, vybírá daně, půjčuje peníze v bankách atd.)