Slohové útvary

- konkrétní jazykové projevy, které mají specifické rysy, jsou uspořádány podle určitých pravidel, které musíme dodržovat
- liší podle: a) slohového postupu
b) funkčního stylu
c) formy
d) počtu mluvčích

Základní slohové útvary
- vymezeno podle slohových postupů a funkčních stylů
1) informační styl hovorový – oznámení, zpráva, dopis, telegram…
styl administrativní – formulář, dotazník, úřední dopis…
styl publicistický – novinová, televizní, rozhlasová zpráva, inzerát, reklama…
2) vyprávěcí styl hovorový – jednoduché vyprávění
styl umělecký – vyprávění v próze (pohádka, povídka, román)
styl publicistický – reportáž
3) popisný styl administrativní – životopis
styl odborný – odborný popis, návod
styl publicistický – cestopis
styl umělecký – popis osoby nebo prostředí (líčení)
4) charakterizační styl hovorový a administrativní – charakteristika postav, posudek
styl umělecký – charakteristika postav
5) výkladový styl odborný – výklad, pojednání, odborná přednáška, odborný referát, zákony, směrnice
styl řečnický – projev
6) úvahový styl odborný – úvaha, stať, diskuse, beseda
styl publicistický – úvodník, komentář, kritika, recenze
styl umělecký – publicistický – fejeton, sloupek, kurzíva = vtipná úvaha na aktuální téma, upozorňuje na problémy, končí pointou
styl umělecký – úvaha jako součást vyprávění autor

Funkční styly - podle toho, jakou má projev funkci, rozlišujeme čtyři základní funkční styly

1) prostě sdělovací styl
- funkce informovat o něčem
- převažují projevy mluvené (dialogické), popřípadě psané projevy (osobní korespondence)
- jednoduchá větná skladba, běžná slovní zásoba, spontánní projevy
- útvary – oznámení, zpráva, jednoduché vyprávění, popis…
2) odborný styl
- funkce podat odbornou informaci, poučit, vzdělávat
- liší podle stupně odbornosti a adresáta: a) vědecký – výzkum, teorie
b) prakticky odborný – použití odborných poznatků v praxi
c) popularizační – zpřístupněn široké populaci
- projevy mluvené (vědecké publikace, učebnice, odborný časopis) i mluvené (odborná přednáška)
- požadavky – věcná správnost, přesnost, jednoznačnost, logičnost, přehlednost, objektivnost – bez citového zabarvení, oficiálnost
- slovní zásoba – spisovná čeština, termíny, sousloví, abstraktní výrazy
- syntax je složitější, převažují souvětí
- útvary: a) psané - výkladové a úvahové slohové útvary (studie, stať, výklad…)
- popisné (odborný popis, referát, návod, odborná kritika, recenze…)
b) mluvené (odborná přednáška, mluvený referát, odborná diskuse, polemika…)
3) publicistický styl
- funkce informovat i přesvědčit
- projevy veřejné, monologické i dialogické, psané i mluvené
- požadavky – aktuálnost, pravdivost, srozumitelnost, působivost a originalita, stručnost
- slovní zásoba a jazyk – spisovná čeština (knižní), publicismy, termíny, cizí slova, citová slova
- syntax – věty jednoduché i souvětí, výčty, hromadění synonym, různé věty podle postoje mluvčího
- zvláštní prostředky: a) automatizované (ustálené spojení či věty, nepřekvapí nás)
b) aktualizované (nová neočekávaná spojení, překvapí nás)
c) obrazná pojmenování (metafora, personifikace, hyperbola…)
- slohové útvary: a) informační – zpráva, komentovaná zpráva, inzerát, reklama…
b) úvahové – úvodník, komentář, kritika, recenze, polemika, diskuse…
c) umělecké – fejeton, reportáž, soudnička, sloupek, cestopisný článek…
d) dialogické útvary - interview
4) umělecký styl
- funkce estetická (působení na rozum i fantazii čtenáře nebo posluchače)
- primárně psané projevy, sekundárně mluvené
- základní vlastnosti uměleckých projevů: a) subjektivita a emociálnost autora
b) dialogičnost (autor / čtenář)
c) významová mnohoznačnost (různá interpretace i pochopení, časté symboly, alegorie…)
d) neukončenost
- slovní zásoba – všechny útvary i vrstvy národního jazyka, základ neutrální spisovná čeština
- základní slohové útvary – vypravování, popis, charakteristika
- speciální útvary – literární žánry

Podstyly
1) administrativní styl
- vydělil se z odborného stylu
- styl úřední komunikace
- základní útvary – obchodní korespondence, smlouva, dotazník, žádost, formuláře, životopis, plná moc, závěť, tiskopisy
2) řečnický styl
- vydělil se z publicistického stylu
- autor – Demosthénes (Filipiky)
- slohové útvary – projev, proslov, vítací a zahajovací řeč, přednáška

Autorský styl
- každý autor používá svůj osobitý styl a zároveň i různé jazykové prostředky

Slohové postupy
- způsob řazení jednotlivých témat, využití uspořádání jazykových prostředků
1) informační – nejjednodušší, prosté podání faktu
2) vyprávěcí – vyprávění určitého příběhu v časové i příčinné souvislosti
- vyprávění chronologické a retrospektivní
3) popisný – popis vnějších znaků, objektů či děje, důležitá volba směru popisu, bereme v úvahu vztah části a celku
4) charakterizační – popis vnitřních znaků osoby
- charakteristika přímá a nepřímá
5) úvahový – zamyšlení autora, vychází z vlastního názoru, zkušeností, vyvozuje logické závěry a hodnotí
6) výkladový – nejsložitější, vysvětluje podstatu určitého jevu (vnější znaky, vnitřní charakteristika a souvislosti mezi nimi)

Styl a stylistika, slohové postupy a útvary

Styl = slohový způsob výběru jazykových prostředků, jejich užití a uspořádání do souvislého jazykového projevu
Stylistika = nauka o slohu, jazykovědná disciplína, zabývající se podstatou stylu, vymezuje funkční styly a slohové postupy a útvary

Slohotvorný proces
1) Přípravná fáze (invence)
2) Uspořádání materiálu (kompozice)
3) Stylizace
4) Korektura
5) Pronesení (prezentace)

Slohotvorní činitelé
a) subjektivní slohoví činitelé – vychází z každého autora
- každý člověk má svůj individuální styl, nejvíce se projevuje u spisovatelů.
1) pohlaví
2) věk
3) všeobecné vzdělání – základní, středoškolské, vysokoškolské
4) odborné vzdělání, povolání
5) vyjadřovací schopnosti, pohotovost, talent
6) psychický stav – charakter, intelekt (přirozená inteligence, emocionalita)
7) zřetel (stanovisko) autora k tématu – vážné, humorné, znevažující, ironické (satirické)
8) zájmy
b) objektivní slohoví činitelé – mají obecnou platnost, vždy k nim musíme přihlížet
1) zaměření, cíl, funkce projevu (informující, odborné, přesvědčující, estetické)
2) situace a časový prostor (vznikající projevy připravené – promyšlené, nepřipravené – spontánní)
3) kontakt autora s adresátem (autor je přítomen nebo nepřítomen)
4) druh dorozumívání (dialog, monolog)
5) forma projevu (psaná, mluvená)
6) prostředí (veřejné – škola atd., soukromé)
7) zřetel k adresátovi (komu je projev určen)

Dějepisectví

Mikoláš Dačický z Heslova
- dílo: Paměti
- události kolem bitvy na Bílé hoře
Prostopravda
- poezie – básnické, veršované skladby; satiry na mravy tehdejších lidí
Odborná literatura
Tadeáš Hájek z Hájku
- položil základy botanice
- přeložil a vydal dílo: Herbář čili Bylinář (Mattioli)
Vavřinec Benedikt z Nudožer
- původem Slovák – studie na univerzitě v Praze
- zabýval se mluvnicí češtiny
- dílo: Česká gramatika
- tehdejší systém – popis, uplatnění časomíry v poezii
Jan Jesenský – Jesenius
- Slovák – Praha
- dvorní lékař Rudolfa II. – první pitva
- zúčastnil se Stavovského povstání – poprava
Cestopisy
Václav Vratislav z Mitrovic
- cesta do Turecka – zajetí
- dílo: Příhody Václava Vratislava z Mitrovic
Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na pecce
- Stavovské povstání - poprava
- dílo: Cesta do Palestiny
Humanistické drama
- málo se rozvíjelo – hrály se starší hry
Tobiáš Mouřenín z Litomyšle
- zpracovával náměty z jeho života, psal frašky
- dílo: Vejstupný syn
Jan Campanus Vodňanský (1572 – 1622)
- působil jako rektor UK i jako profesor
- byl humanistickým básníkem i dramatikem
- dílo: Bretislaus
- latinsky napsané
- zpracování českých dějin (Zikmund Winter – Mistr Kampanus)

Knížky lidového čtení – označení pro zábavnou četbu, obsahuje ilustrace, jednoduché úpravy
Parodie: a) komická
b) satirická
Zábavná próza
- vycházejí knížky lidového čtení
- dílo: Historie o bratru Janu Palečkovi
- domácí námět, obsahuje 12 povídek, které jsou spojené postavou Jana Palečka (moudrý blázen krále Jiřího z Poděbrad), Jan Paleček – člen jednoty bratrské
Frantova práva
- parodie pravidel piáckého cechu, kritika tehdejší společnosti a pozemského života
- obsahuje kapitoly: O stavu světském, O lidech kupeckých, O lidu obecném

Humanismus a renesance u nás

- první zmínky o renesanci – Karel IV. – dopisování si s Francescou Petrarcou
- humanismus a renesance se u nás úplně rozvíjí až ke konci 15. století díky měšťanům a představitelům šlechty => zahraniční univerzity (Itálie, Polsko) – přinášejí k nám nové myšlenky
- humanismus a renesance mají v českých zemích zvláštní charakter, protože byla stále živá reformace a tradice husitství
- převažuje humanismus, protože literatura má hlavně vzdělavatelský, poznávací a morální charakter
- vlastní renesance (rozvoj umění) se objevuje jen částečně
- periodizace: 1. raný humanismus (od 2. poloviny 15. století – 20. léta 16. století)
- představitelé: Viktorín Kornel ze Všehrd, Hynek z Poděbrad
a) mezinárodní = latinský
b) domácí = český
2. zobecněný humanismus (20. – 80. léta 16. století)
- představitel: Jan Blahoslav
3. popularizovaný humanismus (konec 16. století – bitva na Bílé hoře)
- představitel: Daniel Adam z Veleslavína
1. raný humanismus
a) latinský humanismus – autoři píší latinsky – napodobování latinských autorů, nezasáhli příliš do domácí tvorby
Jan z Rabštejna
- katolický hodnostář
- dílo: Dialogus
- spis, který má formu dialogu – 3 šlechticové – politické názory, které se různí – autor hledá kompromis
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
- příslušník rodu Lobkoviců – šlechtic
- básník i prozaik, ceněný v Evropě (u nás méně)
- psal ódy, satiry, elegie
- studoval antické autory a vytvořil ve své době největší knihovny antické literatury (jejich překladů)
- dílo: Satira k sv. Václavu
- sv. Václav = příklad mravu
- kritika rozmařilého života svých vrstevníků
Elegie na smrt císaře Karla
- dílo připomíná spíše ódu
b) národní = český humanismus – důležitější než-li latinský, protože autoři píší česky – zpřístupnění, rozebírání tehdejších aktuálních problémů
Viktorín Kornel ze Všehrd (1460 – 1520)
- vynikající právník, učil na univerzitě
- nejprve psal latinsky, později česky – zformuloval program národního humanismu – čeština a její zvelebování na úroveň latiny; tento program zformuloval k předmluvě v díle Jana Zlatoústého: Knihy o napravení padlého (překladem dokázal, že čeština je schopna vyjádřit složité myšlenky)
- dílo: O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery
- právnické dílo – nová koncepce práva – podpoření měšťanů proti šlechtě
- české právo je stavěno nad latinským – ve své době nebylo toto dílo uznáno
Renesanční literatura
- v Čechách se moc renesance nerozvíjela, autoři spíše překládali slavná renesanční díla
Řehoř Hrubý z Jelení
- překlad díla Chvála bláznovství (E. Rotterdamský)
- první překlad do národního jazyka
Hynek z Poděbrad
- syn krále Jiřího
- v jeho pracích se vyskytují renesanční motivy – individualita člověka, pozemský život, vášně atd.
- dílo: Neuberský rukopis
- do tohoto díla sepsal autor svoji tvorbu
- známá skladba: Májový sen (sen mladíka o své milé)
- další skladby: Verše o milovníku (milostná literatura), Stesk na ženitbu
2. Zobecněný humanismus
- myšlenky humanismu šíří jednota bratrská – v 16. století největší šiřitelka umění a kultury
- nové školy – propracovaný školní systém, představitelé psali literaturu, která měla nábožensky-odbornou funkci
Jan Blahoslav (1523 – 1571)
- biskup jednoty bratrské, učitel, historik, organizátor kulturního života
- pocházel z Přerova – studie v Německu
- zdůrazňoval potřebu vzdělání – tuto myšlenku musel bránit
- dílo: Filipika proti misomusům
- misomusové = nepřátelé vzdělání
- namířeno hlavně proti Janu Augustovi
- podle Blahoslava je vzdělání pokrok lidstva
Gramatika česká
- češtinou se zabýval asi 20 let, měřítkem vytříbenosti = krása jazyka, odmítá nářeční slova, popisuje jazykový systém – ustálení jazykové normy + kapitola o příslovích
Muzika
- teoretický spis určený pro výuku sborového zpěvu, pro neškolené zpěváky
Kancionál ivančický
Kancionál šamotulský
Nový zákon
- překlady z řečtiny – velmi zdařilé, dílem přispěl autor k šíření vzdělanosti
- po autorově smrti přeložila jednota bratrská i Starý zákon
1579 – 1594 vznikala v Kralicích na Moravě tzv. Bible kralická – 6-dílná, důležitá památka české literatury, psáno vytříbeným jazykem (jazyk této bible = bibličtina), tato bible se stala vzorem českého jazyka až do národního obrození
Dějepisectví
- v 16. století mělo dějepisectví propagační a polemizační charakter, protože se historikové snažili obhájit názory politického či náboženského tábora
- promítali se zde spory katolíků, kališníků, měst, šlechty…
Václav Hájek z Libočan
- katolický kněz
- dílo: Kronika česká
- zachycení dějin od bájných počátků (praotec Čech) – 1526
- historicky nespolehlivá – vymýšlení si, aby se zavděčil bohaté a mocné šlechtě
- poutavé a zajímavé dílo pro čtenáře
- protihusitské dílo
- až do konce 18. století byla kronika hlavním zdrojem pro čerpání z české minulosti
- mohla vycházet i po Bílé hoře
- její historickou nepravost dokázal Gelasius Dobner (NO)
Cestopisy
- humanismus probudil v lidech touhu poznávat nové země a pohledy
- zájem o západoevropsky vyspělá města či cesty do Palestiny (náboženské důvody)
Václav Šašek z Bířkova
- dílo: Cesta pana Lva z Rožmitálu
- cesta za francouzským králem (Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa)
Oldřich Prefát z Vlkanova
- dílo: Cesta z Prahy do Benátek a odtud poté po moři až do Palestiny
3. Popularizační humanismus
- od 70. let 16. století dochází k velkému rozmachu české literatury: „zlatý věk české literatury“ = Veleslavínova doba
- rozvoj zejména v odborné literatuře – vědecká úroveň
- základy k mnoha vědám – lékařství, chemie, práva…
Daniel Adam z Veleslavína (1546 – 1599)
- velmi vzdělaný, původně umělecký profesor
- vyženil tiskárnu a nakladatelství (Melantrich)
- stal se vydavatelem, nakladatelem, překladatelem a upravovatelem knih
- jeho jazyk = veleslavínská čeština – dokonalý, vytříbený – dlouho byl vzorem
- vycházel z něj Josef Dobrovský
- díla v podstatě pouze vydával
- hodnota knih, které vydával, není umělecká či vědecká, ale hlavně popularizační
- dílo: Slovník česko-latinsko-řecko-německý
- pro potřeby studentů
Kalendář historický
- každý den v roce = významná událost českých i světových dějin
Kroniky dvě o založení Země české
- Martin Kuthen, Eneáš Silvius

Grafická stránka jazyka a druhy českého pravopisu

Grafická stránka jazyka

- základní jednotka = grafém = písmeno
- základní jazykovědná disciplína  = ortografie – nauka o správném pravopisu (Pravidla českého pravopisu)
- základní princip českého pravopisu je fonematický > 1 foném = 1 grafém a naopak
- vyjímky: 1) i / y – 2 grafémy, 1 foném
  2) u / ů – 2 grafémy, 1 foném
3) ě – varianta „e“ > dě, tě, ně; bě, pě, vě; mě
4) ch = spřežka, 1 hláska – 2 písmena
- vývoj pravopisu: 1) pravopis primitivní – pro hlásky, které latina neměla se používala písmena, která se výslovnosti nejvíce blížila
2) pravopis spřežkový (ch, rz [ř], cz [č]…)
3) pravopis diakritický – diakritická znaménka (nabodeníčka) > dlouhé a krátké, zavedl je M. J. Hus
4) bratrský pravopis – období humanismu, v tomto období napsaná např. Bible kralická
5) analogická úprava pravopisu (Josef Dobrovský) – y > i / c, z, s (i / y) > podle vzorů; Jan Gebauer > vylepšení pravopisu; od roku 1918 čeština = národní jazyk (časopis Naše řeč); po 2. sv. v. Ústav pro jazyk český; Velká pravopisná úprava (1958) – poslední úprava 1993

Druhy českého pravopisu

a) lexikální
b) morfologický
c) syntaktický

Výslovnost spisovné češtiny

a) výslovnost samohlásek
– zachováme kvality i kvantity hlásek
– 2 stejné samohlásky vyslovujeme nesplývavě
b) výslovnost souhlásek
– na konci slov dochází k tzv. asimilaci = spodobě znělosti, pouze když slovo končí na znělou souhlásku; led [let]
– k asimilaci dochází i v rámci slova u skupiny párových souhlásek; regresivní asimilace > zkouška [skouška], sbor [zbor];  progresivní asimilace > shoda [zhoda, schoda]; svolat / zvolat – musíme rozlišovat výslovnost kvůli významu slova
– dvě stejné souhlásky se většinou vyslovují splývavě; cennost [cenost]; raci / racci
– tvary slovesa být se výslovnosti zjednodušují; jsem [sem], jsi [si]
– pozor na souhlásku k v přejatých slovech; cirkus, demokracie / 3 vyjímky: akát, plakát, inkoust
– ve dvou slovech je spisovná zjednodušená výslovnost; srdce [srce], dcera [cera]
– neměníme souhlásky; slupka, lepší, smyčec
– v ostatních souhláskových skupinách bychom neměli zjednodušovat
c) výslovnost cizích slov
– cizí slova již zdomácnělá vyslovujeme, jak se píší; hokej / hockey, teorie / theorie
– cizí slova psaná původním pravopisem vyslovujeme jako v cizím jazyce; pizza
– cizí vlastní jména (osobní a zeměpisná) vyslovujeme jako v cizím jazyce; New York, Victor Hugo
– nejnovější pravidla (1993) uvádějí u některých slov dva způsoby psaní i výslovnosti; diskuse / diskuze, renesance / renezance, gymnasium / gymnázium, resort / rezort > dublety
Slovní přízvuk (akcent)
- v ČJ na první slabice (přízvuk dynamický)
- ve spojení jednoslabičné předložky a slova se přízvuk přesouvá na předložku (ve škole), ve spojení dvojslabičné předložky a slova je přízvuk na předložce i na slově
- a) hlavní (např. škola)
  b) vedlejší (např. černobílý)
- příklonky, připojují se ke slovu předcházejícímu (mě, tě, se, mi, ti, si, mu, ho, ji + tvary slovesa být)
- předklonky, připojují se ke slovu následujícímu (a, i, můj, svůj, tvůj, jeho…, pan, paní, slečna…)
- delší promluvy rozdělujeme pauzami na menší úseky – frázování, jeden vzniklý usek, který vznikne se nazývá kólum (kóla)
- větný přízvuk (důraz) – nemá stálé místo, umístění podle postoje mluvčího
- větná melodie (intonace) – záleží na typu vět, podle postoje mluvčího; větná melodie je změna výška hlasu
- ve větách oznamovacích – melodie klesavá
- ve větách tázacích zjišťovacích – melodie stoupavá, doplňovacích – melodie stoupavě klesavá
- ve větách rozkazovacích – melodie klesavá nebo stoupavě klesavá
- ve větách podmiňovacích – melodie stoupavě klesavá

Zvuková a grafická stránka jazyka, druhy pravopisu

I. Zvuková stránka jazyka
 Hláskosloví – jazykovědná disciplína, zabývá se zvukovou stránkou jazyka:
a) fonetika – nauka o tvoření hlásek v mluvících orgánech (hlasivky – chvění)
– základní jednotkou je hláska
– zabývá se sluchovým vnímáním hlásek, slabikami, slovním přízvukem, tempem řeči, větným přízvukem i melodií
b) fonologie – nauka o fonémech
– základní jednotkou je foném – nejmenší zvukový prvek, který je schopný rozlišit význam slova
c) ortoepie – nauka o spisovné výslovnosti hlásek
d) ortografie – nauka o spisovném pravopisu
Systém českých hlásek a) samohlásky (vokály)
– tóny, dají se zpívat
– znělé a ústní, dlouhé i krátké
– máme 10 fonémů – odpovídá jim 14 grafémů
– vokalický trojúhelník: - podle svislé polohy jazyka
- podle vodorovné polohy jazyka

b) dvojhlásky (diftongy)
– ou (súd > saud > soud), au (mňau), eu (neutron)
c) souhlásky (konsonanty)
– 25 souhlásek + 3 cizí (g, x, w); ch = c + h (spřežka)
– dělení souhlásek: 1) podle činnosti hlasivek
- znělé a neznělé > párové souhlásky (b – p, d – t, ď – ť, v – f, z –s, ž – š, g – k, h – ch, c, č, ř)
2) podle pravopisu
- měkké, tvrdé a obojetné
3) podle stavu dutiny ústní
- ústní a nosové (nazály – m, n, ň)
4) podle způsobu tvoření (podle druhu přepážky, která se staví do cesty výdechového proudu)
- sykavky
5) podle místa artikulace v dutině ústní
- obouretné, retozubné, na horním patru atd.
Hlásky seskupujeme do slabik; slabika otevřená (končí na samohlásku) a uzavřená (končí na souhlásku).

Holandsko

Erasmus Rotterdamský (1467 – 1536)
- působil v mnoha evropských zemí
- snaha o sloučení antiky a křesťanství ačkoli měl kritický postoj k církvi
- dílo: Chvála bláznovství
- kritizováno pokrytectví a nevědomost církve
- činny lidí ovlivňuje pošetilost – kritika šlechty apod.

 

Anglie (15. – 16. století)

- 15. století – raná renesance (poezie), 16. století – vrcholná renesance (drama)
- největší vrchol za vlády královny Alžběty (1558 – 1603) – rozvoj Alžbětinského divadla – královna podporovala umění, drama – na její počest se pořádaly herecké slavnosti
- 1574 – uznání herecké profese

Geoffrey Chaucer (1340 – 1400)
- prozaik, působil i v diplomatických službách
- dílo: Canterburské povídky
- veršované dílo ovlivněné Dekameronem
- hrdinové jsou měšťané, kteří se vydávají na pobožnou pouť a vykládají si přitom povídky – mravní naučení
Christopher Marlowe (1564 – 1593)
- dramatik a básník
- Shakespearova konkurence – byl zavražděn
- psal tragédie, které se stávaly ze za sebou jdoucích epizod
- hlavní postava má vždy mnoho energie – končí však tragicky
- dílo: Tragická historie doktora Fausta
- hlavní postava Faustus toužící po uznání a rozkoši, upíše se ďáblu (inspiroval se později Goethe)
William Shakespeare (1564 – 1616)
- největší dramatik novověku, básník
- narodil se ve Stradfordu nad Avonou v zámožné kupecké rodině, oženil se se ženou o 8 let starší (Anna Heatway) – poté opouští rodinu a odchází do Londýna
- jako člen divadelní společnosti působí i jako dramatik
- v Londýně pracoval u divadelní společnosti na dvoře královny Alžběty
- vlastnil divadlo Globe (putování po Evropě)
- používal tzv. blankvers (nerýmovaný pětistopý jamb)
- dílo: komedie – ironicky-satirické díla, objevují se postavy žen – hlavní námět = láska
Sen noci Svatojánské
Zkrocení zlé ženy
Marná lásky snaha
Mnoho povyků pro nic
Kupec benátský
Komedie plná omylů
historické hry
Jindřich IV.
Jindřich VI.
Richard III.
Julius Ceasar
tragédie
Romeo a Julie
- Montekové (Romeo) / Kapuletové (Julie)
- boj rodů, který zapříčiní smrt Romeovi i Julii
- děj se odehrává ve Veroně (16. století) – inspirace ve staré italské pověsti
- Romeo poznává na plese mladičkou Julii – zamilování – slib lásky – oba tajně oddáni; vztah nakonec končí tragicky – po smrti se oba rody usmiřují
- význam – různé lidské vášně, nenávist a zášť, boj mladého člověka za samostatnost, hrdinové si předurčují sami život i osud
Makbeth
- hlavní postava je udatný vojevůdce, chce dobýt slávu a neomezenou noc, nakonec vraždí dánského krále a usedá na trůn – zlo, surovost, touha po moci
Hamlet, kralevic dánský
- klasická tragédie, dějištěm je hrad Elsinor
- Hamletův otec byl zavražděn, Hamletovi se však jednou zjeví duch jeho otce a vše mu prozradí – Makbeth předstírá šílenství a zinscenuje vraždu – odhalen vrah (Hamletův strýc) – Hamlet nakonec umírá
- citace Hamleta: „Být či nebýt – to je otázka…“ (“To be, or not to be – that is the question…“)
Othello, mouřenín benátský
- tragédie lásky – Benátky (15. století)
- Othello byl vysoce postavený Maur, který působil ve službách Benátek, oženil se s dívkou (proti vůli otce)
- Othellův pobočník Jago (intrikán) Othellovi namluví, že mu byla žena – žárlivá scéna – Othello ženu uškrtí, dozví se o intrikánství Joga a pomstí se mu – sám přitom umírá
Král Lear
- podobné jako Sůl nad zlato
Antonius a Kleopatra
- inspirováno starověkem
pohádkové hry
Zimní pohádka
- zmínka i o českém království
Bouře
- symbol očištění světa a nástup lepších časů
poezie
154 sonetů (Shakespearovský sonet – 4 4 4 2)

Španělsko (16. a 17. století) – „zlatý věk“

Lazarillo z Tormesu
- pikareskní román, autor neznámý
- autobiografické líčení těžkého života chudého chlapce, který se na svých cestách stává průvodcem postav z okraje společnosti
Miguel de Cervantes Y Saavedra (1547 – 1616)
- zchudlý šlechtic, nemohl se soustavně vzdělávat
- účastnil se bojů a bitev – v zajetí Turků (5 let), zbytek života prožil v dluzích a chudobě
- dílo: Důmyslný rytíř Don Quijote De la Mancha
- román, parodie rytířského románu
- hlavní postava Don Quijote, který je zblázněn četbou rytířských románů – rozhodl se, že obnoví zašlou slávu rytířství – vydá se do světa na koni (Rosinanta) a se svým sluhou (Sancho Panza) – snaží se napravovat křivdy a bojovat proti nepřátelům; pro okolí působí směšně, ale ve své podstatě je velmi hodný, ušlechtilý; hrdina je zamilován do dívky (Dulcinea)
- až ke konci života hrdina prozře a umírá
- Sancho Panza je opakem Dona Quijota – snaží se ze všeho vytěžit maximum
- Don Quijote se stal literárním i lidským typem (donkichot)
Lope de Vega (1562 – 1635)
- dramatik – asi 2000 her, vytvořil španělské národní drama = kolektivní drama – hra, kdy křivda či nespokojenost neměla viníka
- dílo: Ovčí pramen (Fuete Ovejuna)
- jméno vesnice, která se vzbouří proti konturu Gomézovi, který vesničany vykořisťuje (pronásleduje apod.) – vesničané ho zabijí, král pošle do vesnice soudce – vesnice se na to připraví – vesničané vězněni, ale nakonec jsou všichni králem omilostnění
Zahradníkův pes
- komedie
Calderon de La Barca (1600 – 1681)
- zasahuje i do baroka, dramatik i básník
- dílo: Zalamejský rychtář
- námět podobný jako Ovčí pramen

Francouzská renesance (15. století) – prohloubení krize středověkého názoru – nové myšlenky

Francouzská renesance (15. století) – prohloubení krize středověkého názoru – nové myšlenky
Francois Villon (1431 – 1461)
- autor lyrické poezie, který pocházel z chudé rodiny (tulák, pijan, rváč)
- studie na Sorbonně, zakladatel moderní poezie
- Jarmila Loukotková (Navzdory básník zpívá, Francois Villon – Šibeničník)
- autor ovlivnil spoustu spisovatelů (naše i cizí) – prokletí básníci
- dílo: Velký testament = Závěť
- zamyšlení se na svým životem – psaní o chudobě, pomíjivosti, štěstí, strachu  ze smrti, o nespravedlnosti na světě; své hříchy omlouvá autor svým osudem
- básně = upřímné vyznání
- mnohé básně mají formu francouzskou (Villonova balada)
- Provensálská píseň – 3 sloky (7 – 12 veršů) + dopěv (poslání 4 verše) + refrém – poslední verš se opakuje, v každé sloce stejné rýmy
Malý testament = Odkaz
- 4-veršové básně představující komická přání věnovaná přátelům i nepřátelům – ironie, satira, protiklad (kontrast)
- básně autor chápe jako rozloučení se známými
Francois Rabelais (1494 – 1553)
- prozaik, jeho dílo představuje vrchol francouzské prózy
- původem mnich – opustil klášter a stal se lékařem (velmi všestranný)
- dílo: Gargantua a Pantagruel
- 5-dílná románová epopej, která zachycuje historii královského rodu obrů
- satira tehdejší společnosti
- motiv obrů = zveličování nedostatků
- kritika slepé víry, mnichů, školského systému, soudu – Sorbonnská univerzita prohlásila knihu za kacířskou
Pierre de Ronsard (1524 – 1585)
- lyrický básník, člen umělecké skupiny Plejáda, která dbala o formální dokonalost – napodobování antických vzorů
- dílo: Lásky
Sonety Heleně
Michel de Montaigne (1533 – 1592)
- filozof, působil jako starosta v Bordeaux
- názory psal ve formě zvláštních úvah – esej (essais = pokus)
- zdůrazňoval víru v sebe, nehledá smysl života ve víře, odmítá náboženský fanatismus – racionalismus, navazuje na antické filozofy

Italská renesance (13. / 14. století)

Dante Alighieri (1265 – 1321)
- autor na pomezí středověkých a nových myšlenek
- předchůdce renesance
- pocházel z Florencie, vystupoval proti papežovi – vyhnanství
- dílo: Božská komedie
- alegorický duchovní epos, který má 3 části: Peklo, Očistec a Ráj
- dílo ovlivněné láskou autora k ženě (Beatrice)
- zachycuje pouť básníka k bohovi – doprovází ho básník Vergilius; autor kritizuje hříchy lidstva – až v Ráji nachází básník útěchu (provází ho tam Beatrice)
- každá část má 33 zpěvů + 1 úvodní (celkem 100); tříveršové sloky = tercíny
Francesco Petrarca (1304 – 1374)
- pocházel z Florencie, kritizoval papeže – vyhnanství, několik let žil v Avignonu, kde se seznámil s Laurou, přátelil se též s Karlem IV.
- psal především latinsky – byl korunován na krále básníků v Římě
- dílo: Zpěvník
- 366 básní, 1. část – Laura je živá, 2. část – Laura je již mrtvá
- poezie o nenaplněné kráse – obdiv, ovlivněno trubadúrskou poezií
- psaní o přírodě, kde autor nachází útěchu
- 1. část – Sonety Lauře (sonet = básnická forma, 14 veršů – 4 4 3 3)
Giovanni Boccaccio (1313 – 1375)
- pocházel z Florencie –  Petrarkův žák, zakladatel renesanční prózy
- dílo: Dekameron
- obsahuje 100 novel – příběhy spojené rámcovou povídkou
- roku 1348 odjíždí z Florencie před morem na venkov 7 šlechtičen a 3 šlechtici, aby si zkrátili volnou chvíli, povídají si po 10 večerů 10 příběhů na téma láska, nevěra, žerty…
- novela (novinka) – překvapivá pointa

Renesance a humanismus v evropské literatuře

la renaissance (renesans) = oživení (jinde reformace); humanus = lidský
- nové umělecké a společenské hnutí; zásadně změnilo společenský život, umění, kulturu, filozofii
- v Itálii od 14. století – obnovení antiky, zejména římské
- popírá středověk – důraz na pozemský život
- důvody vzniku – velký rozvoj hospodářských měst (Benátky, Janov, Florencie)
- průkopníci nového idealismu = humanisté – zejména měšťané – studování klasických jazyků, překlady zvláště latinských děl + snaha je napodobit
- důraz na nový ideál – vzdělání, poznání pozemského života
- vzorem byla Cicerónova latina
- v některých zemích je renesance označována „reformace“ – docházelo ke změnám v církvi (zejména v Německu – Martin Luther, který v mnohém navazoval na mistra Jana Husa)
- s renesancí souvisí - zámořské objevy
- odvážné zámořské plavby a objevy nových zemí (rozšíření poznání světa)
- Benátky, Florencie, Janov – 13. století – města zbohatla námořnickým obchodem a ruční velkovýrobou; toto bohatství změnilo pozvolna nejen život, ale i názory obyvatel
- mluvčí zdůrazňují – právo na plné svobody a ničím neomezené rozvíjení lidské existence
- přírodní objevy
- Mikoláš Koperník (1473 – 1543) a Galileo Galilei (1564 – 1642) – nový heliocentrický názor – otřásal povážlivou autoritou církve a naopak posílil důvěrou rozumu a vědní zkoumání
- Giordano Bruno (1548 – 1600) – filozofie založená na Aristotelovi a Tomáši Akvinském – poukaz na nekonečnost světa a vesmíru
- vynález knihtisku
- Johanes Gutenberg (1400 – 1468) – tiskl v letech 1440 – 1448 v Mohuči na dřevěném lisu z hovorných liter sestavovaných do řádků a stránek první knihy (vznik tzv. inkunábulí)
- rozvoj výtvarného umění
- Michelangelo Buenarroti (1475 – 1564) – sochař, stavitel a malíř, autor soch Mojžíše a Davida; freskové malby – Poslední soud v kapli Sixtinské a tvůrce kopule baziliky sv. Petra v Římě
- Leonardo da Vinci (1452 – 1519) – všestranný umělec, vynálezce, teoretická umění, obraz – Mona Lisa, freska – Poslední večeře
- Rafael Santi (1483 – 1520) – malíř líbezných madon (Madona Sixtínská)