Vznik a vývoj českého jazyka, jazyk národní, útvary a vrstvy národního jazyka

Praslovanština
– první jazyk Slovanů, který vznikl asi 2000 př.n.l. v oblasti mezi řekami Odra a Dněpr
– znaky praslovanštiny: - jery = ultrakrátké samohlásky (tvrdé a měkké); v ČJ zanikly podle Havlíkova pravidla: počítáme-li od konce, liché zanikaly, sudé se proměnily na samohlásku
- nosovky; v ČJ se změnily na samohlásku
- duál = dvojné číslo; v ČJ se zachoval pouze u číslovky dva, obě, u párových částí těla
- pohyblivý (např. ruština) / stálý (dynamický) přízvuk
- 7. pádů
- vid (dokonavý a nedokonavý)
- 2 jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum); do 15. století zanikly, jeden se zachoval (původně aorist slovesa být - podmiňovací způsob)
Vývoj ČJ ve 12. - 16. století
1. Změny souhlásek g > h (noga > noha]
r’ > ř (r’epa > řepa)
šč > šť (ščestí > štěstí)
- zánik párové měkkosti souhlásek (r’ > ř, b’ > b, p‘> p – zanikly; d’ > d (ď), t’ > t (ť), n’ > n (ň) – dochovaly se)

2. Změny samohlásek a) 12. – 14. století
přehlásky (po měkkých souhláskách)
a > ě (duša > dušě)
u > i (dušu > duši)
ó > ie (koňóm > koniem)
ztráta jotace
dušě > duše
b) 14. – 16. století
diftongizace (diftong = dvojhláska) – změna jedné samohlásky na dvojhlásku
monoftongizace – změna dvojhlásky na samohlásku
ó > uo > ů (bóh > buoh > bůh; mój > muoj > můj)
ú > au > ou (súd > saud > soud)
úžení
ie > í (koniem > koním; viera > víra)
  aj > ej (stejnoslabičné – vajce > vejce)

3. Vývoj tvarosloví - zánik duálu (do 15. století / výjimka)
- zánik aoristu a imperfekta / výjimka podmiňovací způsob od slovesa být
- zánik předminulého času (plusquamperfekta) – 14. století – já jsem byl psal
- rozlišení rodu životného a neživotného

________________________________________
Vrstva = útvar, který má vlastní zásobu slov
Útvar = celek, který má vlastní gramatiku i slovní zásobu
________________________________________
Jazyk národní
- jazyk společný celému národu (čeština > západoslovanský jazyk)
- důležitá je srozumitelnost a jednotnost národního jazyka

Spisovné a nespisovné útvary ČJ
I . Spisovná čeština
- reprezentativní typ, jazyk státních a úředních dokumentů, používaný v médiích, ve školách
- učí se ve škole, není příliš citová a mění se pomalu
- mluvená podoba spisovné češtiny = hovorová čeština > v soukromém projevu, je citovější volnější větná stavba
II. Nespisovná čeština
- útvary nespisovné češtiny: 1) Nářečí (dialekt > dialektologie)
- mluva, která se liší územně a místně (po zániku feudalismu pomalý zánik)
- začaly vznikat tzv. nadnářeční útvary = interdialekty (rozdíly mezi nářečími se stírají)
- v Čechách nářečí téměř zanikla (chodské a krkonošské nářečí)
- moravské nářečí: - hanácké (středomoravské) > stréček křópal
- lašské (slezské) > stryk křupal
- moravskoslovenské (východomoravské) > strýček křúpal
- nářečí moravskoslovenské má nejblíže ke spisovné češtině
2) Obecná čeština = interdialekt
- vznikla z nářečí středočeského, nejvíce používaná (na území ČR)
- znaky: - ý > ej
- é > í/ý
- protetické v“ > von
- 7. pád plurál > -ma
- í > ou
- vrstvy nespisovné češtiny: 1) Profesní mluva
2) Slang = mluva zájmových skupin
- studentský, myslivecký, vojenský a sportovní slang
3) Argot = mluva společensky deklasovaných vrstev

Nespisovná čeština se proměňuje rychleji a více reaguje na změny společenské.

Husitská literatura 1. fáze přípravná a vrcholná (do roku 1434) 2. polipanské období (1434 – 1460)

Husitská literatura
1. fáze přípravná a vrcholná (do roku 1434)
2. polipanské období (1434 – 1460)
- vrcholí proces počešťování (čeština.- jazyk teologický i úřední), demokratizace a laicizace literatury
- literatura je přístupná pro široké vrstvy, odráží aktuální problémy,
-  nenapodobují se již cizí vzory, přestávají se psát legendy, rytířská literatura a světské drama
- rozvíjejí se traktáty, kroniky, satiry a duchovní písně
- od této doby se česká literatura chápe jako literatura psaná česky
mistr Jan Hus (1371 – 6.7.1415)
- narodil se v Husinci u Prachatic
- vystudoval nejdříve artistickou, později teologickou fakultu a stal se knězem
- působil jako profesor UK, po vydání Dekretu kutnohorského (1409) se stal rektorem UK; sám měl na vydání dekretu zásluhu (Němci odešli a založili si univerzitu v Lipsku)
- od roku 1402 kázal v Betlémské kapli
- vycházel z Johna Wycliffa – příčinou špatného stavu církve je její honba za bohatstvím
- kritizoval bohatou šlechtu (podporován od poddaných a nižší šlechty)
- za kritiku odpustků byl pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem uvržen do klatby a byl na něho uvalen interdikt (zákaz kázání v Praze) – Hus odchází z Prahy a káže v Kozím Hrádku a později v Krakovci
- roku 1414 mu byla nabídnuta možnost obhájení svého učení v Kostnici Zikmundem Lucemburským, ale nakonec byl 6.7.1415 upálen; roku 1416 byl upálen i Husův přítel mistr Jeroným Pražský
- dílo: - Quodlibet (latinské dílo, obsahuje projevy pronášené na UK)
- De ecclesia („O církvi“ – latinská dílo, soubor Husových názorů, kritika církve a papeže – hlavou církve není papež, ale Kristus)
- Výklad Viery, Desatera a Páteře (psáno česky)
- Knížky o svatokupectví (české dílo, odsuzování prodávání odpustků, kritika bohatství církve)
- Postila (nejčtenější kniha mezi lidmi, texty čtené při nedělních mších)
- Dcerka (návod, jak má žít správná křesťanská dívka)
- O šesti bludiech (kritika církve)
- List všem věrným Čechóm (jeden z mnoha listů adresovaný přátelům i lidem z Kostnice – žít za pravdu)
- De orthographia bohemica (Hus zasáhl do vývoje českého pravopisu – z přežkového pravopisu na pravopis diakritický – nabodeníčka dlouhé a krátké)
Hus ovlivnil i češtinu, protože jazyk odborný přiblížil k jazyku hovorovému (čeština, žádná cizí slova); stal se literárním hrdinou v pozdějších dílech.
Literatura v době husitských bojů
- Husova smrt sjednotila většinu lidí proti církvi – nejradikálnější pražská chudina vedena Janem Želivským
- proměna literatury, zásah do revolučních bojů
- největší rozvoj – bojová píseň, polemika (názorové střetnutí), poezie
Jistebnický kancionál
- autor neznámý, obsahuje i husitský chorál – Kdož sú boží bojovníci
- autor vyzývá k víře i k boji za pravdu, snaží se sjednotit vojska i příkazy pro jednotlivé boje (obhajoba voj. řádu)
Povstaň, povstaň Veliké město Pražské
- píseň Prahy v boji se Zikmundem
husitská poezie: Budyšínský rukopis
- autor neznámý, obsahuje 3 skladby: 1. Žaloba Koruny české
2. Porok Koruny české (porok = pokárání)
3. Hádání se Prahy s Kutnou Horou
- oslava Prahy a husitství, kritika nepřátel (zejména Zikmunda)
- poslední část je alegorická – Praha = krásná dívka (husité) a Kutná Hora = stařena (Zikmund)
Vavřinec z Březové
- psal latinsky: Husitská kronika (oslava vítězství u Domažlic)
Báseň vznešené Koruny české (oslava husitství)
Jan Žižka z Trocnova Vojenský řád
- uzákoněn v Havlíčkově Brodu
- seznam povinností pro všechny, tvrdé tresty za provinění (víra v boha a vysoké morální požadavky = základ)
Z 15. století pochází několik kompletních překladů bible, bible nejčtenější kniha. Na husickou tradici navazovali později jiní autoři (Tyl, Vrchlický, Čech, Jirásek, Smetana, Mikoláš Aleš, Mánes)
Polipanské období
- bitva u Lipan (30.5.1434) – porážka husitů
- literatura nemůže působit v revolučních bojích – vznikají zejména polemiky (píší je především měšťané)
- polemiky – názory různých církví (kališnici, katolíci, táborité, jednota bratrská)
Petr Chelčický (1390 – 1460)
- z jižních Čech, samouk, četl překlady
- kritik feudální společnosti, některými názory předstihl dobu
- ovlivnil například Lva Nikolaje Tolstého
- dílo: - O trojím lidu (kritika dělení společnosti na 3 vrstvy: lid rytířský, kněžský a robotný; podle bible jsou si všichni rovni
- O boji duchovním (odmítnutí jakéhokoliv boje – i husitského; uznává jen boj proti ďáblu)
- Postila (soubor nedělních kázání, kritika kněžstva za honbu za bohatstvím; uznání pouze pro lidi, kteří pracují)
- Sieť viery pravé (alegorie, síť = pravá křesťanská víra, co zachraňuje lidi z hříchu, je neustále trhána „rybami“, nejvíce škodí papež; kromě největších škůdců naráží na ostatní vrstvy, proklamuje ji za moci – chtivé a tím více nebezpečné)
Jednota bratrská
- původně skupina náboženských horlivců (zealots) – inspirace Petr Chelčický
- 1458 – usazení na panství Kunvald u Žamberka, vůdce Řehoř Krajčí (mnich)
- pracovali především tělesně, odmítali vzdělání, oslovování – bratře, sestro
- 1467 – zvolení biskupa (samostatná církevní organizace – šlechtici, měšťané i duchovní vrstvy))
-  ze začátku pronásledováni, v 16. století významní – zakládání škol (podpora vzdělání), jednota významnou nositelkou kultury a vzdělání

Doba husitská a předhusitská

Doba předhusitská – Husovi předchůdci
- ke konci 14. století se začíná prohlubovat krize ve společnosti
- Václav IV. nedokázal krizi zvládnout, nespokojenost lidí – revoluční nálady (odraz především v náboženské oblasti)
- nejvíce kritizovaná církev za rozmařilý život – nesoulad s biblí (mění se literatura a její žánry)
- do popředí vystupuje kazatelství a literatura vzdělavatelská
- revoluční hnutí vrcholí dílem mistra Jana Husa – husitské hnutí
- již před Janem Husem kritizovali život církve někteří kazatelé  (tzv. Husovi předchůdci) – požadovali reformu církve a nápravu společnosti na náboženském základě (v souladu s biblí)
- Matěj z Janova   - podílel se na založení Betlémské kaple
- vyzýval šlechtu a církev ke skromnosti
- Jan Milíč z Kroměříže - notář Karla IV., později kanovník Svatovítské katedrály
- vykonal 2 cesty do Avignonu za papežem, aby obhájil své učení
- Konrád Waldhauser - kázal v Sýnském chrámu
- vyzýval bohaté, aby se dobrovolně vzdali svého majetku
- Tomáš Štítný ze Štítného (1333 – 1410)
- jihočeský zeman, velmi vzdělaný, konec života prožil v Praze
- první klasik české naučné literatury, nejdříve psal pro děti, později pro veřejnost
- překládal latinské a německé náboženské spisy (vykládal česky význam), používal vytříbený jazyk
- požadoval zachování feudálního řádu (soulad s biblí)
- psal ve formě traktátů (původně pojednání o některé náboženské otázce, později i z jiných oborů)
- dílo: - Knížky šestery o obecných věcech křesťanských (pojednání určená celé středověké společnosti, udělení rad)
- Řeči besední (základy křesťanské věrouky)
- Řeči sváteční a nedělní (výklady k částem evangelií)
- Knížky o šašiech (autor jako první vysvětluje pravidla šachů v češtině)

Česky psaná literatura (doba vrcholného středověku)

Vedle duchovní literatury se rozvíjela i světská literatura, vliv německé literatury. Někteří autoři ještě používají latinu.
a) latinská tvorba
Petr Žitavský – Zbraslavská kronika (do roku 1338, napsána mravně, po Kosmově kronice nejzdařilejší dílo)
Legendy
- Vita Major (o sv. Prokopovi)
- Jakub de Voragine – Legenda Aurea (Pasionál)
b) česká tvorba
- duchovní: - duchovní lyrika: Kunhutina modlitba, Buoh náš všemohúcí
- spor (filozofický žánr): Spor duše s tělem (zda za lidské hříchy může tělo nebo duše)
- legendy: O sv. Jiří (postava rytíře)
- světská: - Alexandreida
- první český veršovaný epos (rytířský), dílo je anonymní (1310), 9 000 veršů (1/3 se dochovala)
- čerpání z latinské předlohy, kterou napsal francouzský básník Qualter Castellionský
- líčí život a skutky Alexandra Velikého (4. st. př.n.l.) + doba posledních Přemyslovců (Alexandr je líčen jako ideál středověkého panovníka – Přemysl Otakar II.)
- kritika měšťanů a poddaných (autor zřejmě z vyšší šlechty), kritika rozpínavosti cizinců v Čechách
- Dalimilova kronika
- první česká kronika – veršovaná (konec 13. století), autor neznámý (označení – Tomáš Pěšina z Čechorodu)
- kritika vyšší (cizí) šlechty, zastání se poddaných, inspirace: Kosmova kronika, staroslověnské období, legendy…
- např. kapitola. O selské kněžně Boženě (protiněmecký postoj)
- společenské a politické období 1. poloviny 14. století: - období vlády posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků
- rozvoj kultury i hospodářství
- rozvíjí se gotika
- tendence: - demokratizace (zpřístupnění širokým vrstvám)
- zesvětštění + laicizace
- literatura doby Karlovy (1346 – 1378)
- Karel IV. - za jeho vlády největší rozkvět, ke konci vlády první hospodářské a politické problémy
- velmi vzdělaný (5 jazyků)
- v roce 1348 založil Karlovu Univerzitu (nejstarší středoevropská univerzita)
- KU – teologická, právnická, lékařská a artistická (později filozofická) fakulta; Karolinum (původně kolej)
- dopisoval si s F. Petrarkou (renesance)
- díla (především latinsky): - Vita Caroli (vlastní životopis)
- Korunovační řád (právnické dílo)
- Karlův zákoník (Majestat Carolina)
- Legenda o sv. Václavu (latinsky)
- legendy: - Život sv. Kateřiny
- o královské dceři Kateřině, která přijala křesťanství a zasnoubila se Kristu, pro svou víru umučena; psáno vyšším stylem
- sv. Kateřina = patronka artistické fakulty UK
- Legenda o sv. Prokopu
- z latinské předlohy Vita Major
- o zakladateli sázavského kláštera, psáno lidovým jazykem, přístupné širokým vrstvám
- próza s duchovní tematikou: - Gesta Romanorum (římské povídky)
- Olomoucké povídky (používáno při kázání)
- drama: - Mastičkář  (zábavný charakter, výsměch šarlatánství; z původně náboženské hry O třech Mariích)
- literatura filozofická: - Tkadleček (úvahy o dobru a zlu)
- veršovaná rytířská epika: - Tristan a Izalda (český překlad)
- Trojánská kronika (próza o Trojské válce, 1. česká tištěná kniha – 1468, prvotisky = inkunábule)
- O Šifrídovi a Bruncvíkovi
- didaktická literatura (překlady a úpravy Ezopových bajek):
- O lišce a džbánu
- Smil Flaška z Pardubic - Rada otce synovi (jak má žít mladý šlechtic)
- Nová rada (alegorické dílo)
- Svár vody s vínem
- lyrika: - dvorská – Závišova píseň
- milostná – Jměj se dobře, srdéčko; Andělíku rozkochaný
- žákovská (vaganti = potulní studenti) – Makarónské verše (latinské i české verše), Zanechme učení, Detrimentum pacior (Trpím bolestí), Píseň veselé chudiny
- satiry: - studentské – Podkoní a žák (hádka sluhy a studenta, o to, kdo se má lépe – bez rozšeření)
- měšťanské – Hradecký rukopis (autor měšťan kritizuje měšťany)
- Desatero kázanie božie (parafráze Desatera, autor na straně chudých)
- Satiry o řemeslnících a konšelích (kritika měšťanů, použití hovorové češtiny)
- cestopisy: - Marco Polo – Million
- Vavřinec z Březové – Mandeville (fantazie)
- odborná literatura: - Mistr Klaret – Slovník (zachycení slovní zásoby)

Počátky literatury na našem území | Staroslověnská a latinská literatura

Počátky české literatury vidíme v období staroslověnské vzdělanosti v 9. až 11. stol. Rozvoj literatury je spjat se vznikem křesťanství a se vznikem nových států. Roku 863 k nám přichází z Byzance dva učenci Konstantin a Metoděj (Rostislav o to požádal byzantského císaře Michala III., protože se obával vlivu bavorských kněží). Cílem bylo vyučení domácího duchovenstva, které mělo vytvořit hráz kněžím franckého původu. Aby mohli svého cíle dosáhnout, zavedli do bohoslužby slovanskou řeč tzv. staroslověnštinu. Pro literaturu zavedli písmo hlaholici - z řecké abecedy. Oba bratři působili na Velehradě. Roku 869 umírá Konstantin v Římě a Metoděj se vrací zpět na Moravu, kde roku 885 umírá. Jeho žáci jsou poté vyhnáni knížetem Svatoplukem.Centrum staroslověnštiny se přesunulo do přemyslovských Čech.
Do staroslověnštiny byli přeloženy důležité náboženské texty (části bible, modlitby i náboženské písně). Cyrilometodějská mise měla hlavně politický charakter. S rozvojem písma vznikaly i první písemné památky.
Proglas
- je to veršovaná předmluva k překladu evangelia (důraz práva na mateřský a bohoslužebný jazyk)
- autor je zřejmě Konstantin – 2. polovina 9. století
homiletické texty (určeno ke kázání)
- Abecední modlitba (autor asi Metoděj)
právnické texty (řecké překlady – autor asi Metoděj)
- Nomokánon
- Zákon sudnyj ljudem
Moravsko-panonské legendy:
1. Život Konstantinův (vyšší styl; na pomezí historie a fantazie; boj proti trojjazyčníkům; opis až koncem 15. století)
2. Život Metodějův (jednodušší, stručnější; obhajoba slovanské liturgie proti bavorským kněžím)
a) staroslověnská tvorba (Sázavský klášter)
hagiografie (legendy o svatých)
1. staroslověnská legenda o svatém Václavu (polovina 10. století) – politické cíle
2. Kniha o rodu a utrpení sv. Václava (1000)
Legenda o sv. Ludmile, o sv. Prokopovi, sv. Vítu, sv. Benediktovi …
homiletické texty
- Nikodémovo evangelium (zakázané, důležitá je fantazie)
písně a modlitby
- píseň: Hospodine, pomiluj ny („Pane, smiluj se“; nejstarší staroslověnská duchovní píseň – konec 10. století, zpíváno při korunovacích českých knížat a králů) – prosba o mír a úrodu
b) latinská tvorba (11. – 13. století rozvoj pouze latinské kultury)
hagiografie
- Václavská legenda
- Ludmilská legenda
- Kristiánova legenda – Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily (konec 10. století – popisuje události tehdejší doby – Václav a Ludmila, Konstantin a Metoděj, Bořivoj …)
- Legenda o sv. Prokopu (Vita Minor)
homiletické texty
- Opatovický homiliář (12. století, určeno ke kázání)
historiografická literatura
- Kosmova kronika (Cronica Boemorum)
- první kronika o českých zemích; dílo historické, ale patří i do krásné literatury – objevuje se zde i humor
- 3 části: - Bájné vypravování starců
- Hodnověrné vypravování svědků
- Události, které Kosmas sám zažil
- autor se vůbec nezmiňuje o staroslověnštině, jinak vystupuje jako vlastenec podporující vládu Přemyslovců
- Kosmas – vzdělaný (západní univerzity), kanovník Svatovítské kapituly, sepsal dějiny (od potopy světa – r. 1125, kdy umírá)
Kanovník vyšehradský (o historii, autor neznámý, proti německý postoj)
Mnich sázavský – zobrazuje období staroslověnské
Od 13. století se v latinských památkách začala objevovat první česká slova, krátké věty (glosy = vpisky), později celé věty – 1. zapsána v zakládací listině Kapituly litoměřické.
1. česká památka – duchovní píseň: Svatý Václave, vévodo země české (12./13. století, do roku 1918 hymna, původně 3 sloky, později rozšířena); Ostrovská píseň (další památka napsaná česky – polovina 13. století)

Indoevropské, slovanské jazyky a jejich členění

Indoevropské jazyky prošly divergentním vývojem (rozčlenění do mnoha větví); opakem divergentního vývoje je vývoj konvergentní.
Indoevropské jazyky: 1. indické
a) staroindické (védština)
b) novoindické (hindština, cikánština…)
2. íranské (perština, afghánština)
3. albánština + arménština
4. řečtina
a) starořecký jazyk
b) novořecký jazyk
5. italské – latina
a) klasická
b) lidová
6. románština (italština, španělština, portugalština, francouzština, moldavština, rumunština)
ad 6. rétorománština, katalánština
7. germánské (němčina, angličtina, holandština, dánština, islandština, norština, švédština, vlámština)
8. baltské (lotyština, litevština, pruština)
9. keltské (góthština, bójština, irština, velština, skotština)
10. slovanské
  11. vyhynulé (chetitština – rozluštil ji Bedřich Hrozný, tocharština)

Členění slovanských jazyků: a) západní (čeština, slovenština, polština, vyhynulé – horní a dolní lužická srbština, pomořanština)
b) východní (ruština, běloruština, ukrajinština)
c) jižní (srbština, chorvatština, slovinština, makedonština, bulharština)

________________________________________

Praslovanština – první jazyk Slovanů, který vznikl asi 2000 př.n.l. v oblasti mezi řekami Odra a Dněpr
– znaky: ultrakrátké samohlásky (liché od konce zanikly, sudé se proměnily na samohlásky), nosovky (změnily se na samohlásky), duál (dvojné číslo), pohyblivý přízvuk, 7. pádů, vid, 2 jednoduché minulé časy (aorist, imperfektum)…
– ve dvou podobách: azbuka a latinka

Staroslověnština – první slovanský spisovný jazyk (literární), jehož tvůrci byli Cyril a Metoděj (863), základem bylo bulharsko makedonské nářečí.
– hlaholice (základem byla malá písmena řecké abecedy), cyrilice (zjednodušená hlaholice, vznikla z ní azbuka)

Řeč a jazyk, jazykověda a její disciplíny

Z biologické a společenské podstaty sdělování vyplývá podstatný rozdíl, který existuje mezi řečí a jazykem. Řeč chápeme jako obecně lidskou schopnost článkovanými zvuky vyjadřovat obsahy vědomí. Jazyk představuje souhrn výrazových a významových prostředků užívaných v tom kterém národě. Obecně lidská schopnost řeči se uskutečňuje prostřednictvím konkrétního jazyka, např. češtinou. Mluvou rozumíme aktuálně probíhající sdělování mezi mluvčím a posluchačem. Z rozlišení řeči, jazyka a mluvy je patrné, že řeč a mluva jsou individuálním výkonem uživatele jazyka, zatímco jazyk je společenským výtvorem.

________________________________________
řeč – schopnost člověka vytvářet artikulovanými zvuky promluvy a sdělovat obsah svého vědomí
jazyk – systém ustálených znaků, pravidel a jejich užívání
znak –  sluchová nebo grafická úprava
________________________________________

funkce řeči: 1. dorozumívací (komunikační)
2. myšlenková – sdělování obsahu vědomí
3. expresivní (výrazová) – vyjadřování citů, nálad či postojů
4. apelační (výzvová) – působení na okolí
5. estetická – působení na city, snaha vyvolat krásno

jazyky: •  jazyk mateřský – jazyk našeho nejbližšího okolí, poznáváme ho z úst matky
•  jazyk národní – jazyk společný celému národu
• jazyk přirozený – vznikl dlouhodobým vývojem lidské společnosti, má zvukovou i grafickou podobu, na světe jich je přes 3000
• jazyk umělý – jazyk vytvořený uměle, např. esperanto, Ido, všechny programovací jazyky, znaková řeč, Braillovo písmo, signály (kouřové, světelné, vlajkové), Morseovka, značky matematické, fyzikální či chemické, mezinárodní pojmy …

Každá věda má svůj předmět zkoumání. Jazykověda (lingvistika) je věda o řeči a jazyce. Podává vědecký popis řeči a jazyka, jejich podstaty, funkcí a fungování.

jazykovědné disciplíny: 1. Hláskosloví – jazykovědná disciplína, zabývá se zvukovou stránkou jazyka
a) fonetika – nauka o tvoření hlásek v mluvících orgánech
– základní jednotkou je hláska
– zabývá se sluchovým vnímáním hlásek, slabikami, slovním přízvukem, tempem řeči, větným přízvukem i melodií
b) fonologie – nauka o fonémech
– základní jednotkou je foném – nejmenší zvukový prvek, který je schopný rozlišit význam slova
c) ortoepie – nauka o spisovné výslovnosti hlásek
d) ortografie – nauka o spisovném pravopisu

2. Gramatika (mluvnice) – popisuje mluvnickou stavbu jazyka
a) morfematika – nauka o morfémech, jejich stavbě, druzích, kombinačních schopnostech
– základní jednotkou je morfém – nejmenší část slova, mající ustálenou formu i gramatický význam
b) morfologie (tvarosloví) – nauka o slovních druzích, o vnitřní stavbě slovních tvarů
c) syntax (skladba) – nauka o stavbě vět a souvětí

3. Lexikologie – nauka o slovní zásobě

4. Lexikografie – věda, která se zabývá sestavováním slovníků

5. Sémantika – nauka o významu slov

6. Slovotvorba – nauka o tvoření slov

7. Stylistika – nauka o slohu, jazykovědná disciplína, zabývá se podstatou stylu, vymezuje funkční styly, slohové postupy a útvary
styl – slohový způsob výběru jazykových prostředků, jejich využití a uspořádání do souvislého jazykového projevu

8. Dialektologie – nauka zabývající se studiem nářečí (dialektů)

9. Moderní jazykovědné disciplíny – psycholingvistika, sociolingvistika …

Středověká literatura - 5. až 15.stol.

- formují se první národní a státní útvary => národní jazyky a vznikají první písemné památky
- celý středověk křesťanství – z toho vycházelo společenské myšlení, morálka a názory na umění => svět je neměnný, založený na určitých principech, které musí člověk dodržovat
- největší autoritou byla Bible
- rozvoj románského a gotického slohu

Literatura v církevním prostředí
- církev hlavní nositelka vzdělání a kultury – střediska = kláštery, církevní školy
- první památky – náboženské texty, hlavní hrdina je světec – vzdělaný, ušlechtilý.
- nejdůležitější žánry – legendy o životě svatých, duchovní písně k obřadům, modlitby
- literatura psaná ručně, orientace na první písmena tzv. iniciály – literatura psaná latinsky.

Světská literatura v národních jazycích
a) určená šlechtě – hrdinské a rytířské eposy (antické vzory)

Anglie
Beowulf
- staroanglický hrdinský epos, vychází z nejstarších pověstí germánských národů
- hrůzostrašný děj
- ponaučení – spojení pohanství, antiky i náboženství
- Beowulf přemohl obludu Grendela

Francie
Písně o činu (Chansons de geste)
- cyklus starofrancouzských lidových eposů
- královský cyklus – postava Karla Velikého a jeho družiny => Píseň o Rollandovi – různá dobrodružství

Německo
Píseň o Nibelunzích
- ze staré germánské mytologie – hlavní hrdina rytíř Siegfried - hrdinské skutky
- hlavní motiv = láska, zrada, boj o moc, statečnost a oddanost
Východní Slované
Slovo o pluku Igorově
- epos pochází z historické události o tažení knížete Igora proti kmenům Polovci

Jižní Slované
Junácké zpěvy
- hrdinský epos
Rusko - byliny
Ilja Muromec a Slavík Loupežník
- o porušení slibu
Dvorské(rytířské)  eposy
Francie
Tristan a Izolda
- původně lidová pověst o síle lásky, oblíbená, přepracovávaná, Tristan – statečný rytíř
Anglie
O králi Artušovi a jeho družině
- vychází z keltské pověstí – hlavní hrdina král Artuš, různá dobrodružství např. hledání svatého grálu
Španělsko
Píseň o Cidovi
- veršovaná romance – hlavní postava rytíř Cid – historická postava – o jeho životě a skutcích

Dvorská(kurtoazní) lyrika
courtois = dvorský, dvorný, ušlechtilý, oddaný
- 12. - 14.stol., milost. poezie, základ „rytířský kult ženy”, rytíř bezmezně miluje ženu z vyšší společnosti (láska platonická)
- autoři - básníci a zpěváci v jedné osobě, potulní rytíři, hráli na lyru:
Francie – trubadúři
sever Francie – truvéři
Německo – minnesängři
později – žakéři, žertéři, žongléři
zjemnění jazyka =>nové básnické útvary
a) alba (svítáníčko) – skladba o loučení milenců za úsvitu
b) pastorela ( pastýř. milost. píseň)
c) epistola (píseň formou milost. dopisu)
d) kansóna (píseň, stará, lyric., básn. forma, složená z 5-10 stejně stavěných strof)
příklad dvor. lyriky: Dřevo sě listem odieva


b) určená měšťanstvu
zábavný, komický charakter:
a) fabliaux[fablijo]- epický žánr, rozvoj ve Francii, krátká, veršovaná, komická povídka, vychází ze slov. hříčky nebo anekdoty, skoro vždy se vysmívá nějaké hlouposti, př. Román o lišákovi
b) zvířecí epos- epický útvar blízký bajce, veršovaný, komický účinek, vzletná slova, malicherný námět, vysmívá se hloupostem
c) středověké drama- světské drama vzniká z náboženských her, původně hrány v kostelech a chrámech, později se vytratil svět. námět, hrány na tržištích, apod.

2) Římská literatura - psaná latinsky, navazuje na řeckou literaturu, ovlivnila autory (renesance)

- periodizace římské literatury: a) archaické období (do 1. st. př.n.l.)
b) klasické (Cicerónovo) období (od 1. st. př. n.l. – 1. st. n.l.)
c) postklasické – stříbrné (1. st. n.l. – 2. st. n.l.)
- poezie: Publicius Ovidius Naso
- studoval rétoriku, později se věnoval poezii
- neoblíben u císaře > vyhnanství k Černému moři
- proslavil se milostnou lyrikou (místy erotická, velmi otevřená)
Umění milovat
Lásky
Žalozpěvy – smutek stesk
Listy z Pontu – básnické dopisy (psáno ve vyhnanství)
Proměny (metamorfózy) – 250 řeckých a římských bájí, všechny mají motiv proměny, fantazie
Pyramos a Thisté – inspiroval Shakespeara (Romeo a Julie)
Pygmalion – kyperský sochař se zamiloval do sochy, tu Afrodita proměnila v ženu na jeho prosbu; muzikál My fair Lady
Niobé – byla potrestána za to, že se posmívala bohyni (smrt jejího dítěte a ji proměnili v kámen)
Filemón a Baucis
Publicius Vergilius Maro
- oblíben u císaře, člen kroužku, který vedl bohatý Maecenas (podpora umění)
- hodně cestoval
Zpěvy rolnické (Georgika) – didaktický epos, výchovná poezie o životě na venkově (práce atd.)
Zpěvy pastýřské (Bucolica) – básně o idelickém životě pastýřů v krásné příhodě a jejich láskách
> bukolismus – poezie líčící harmonický život uprostřed přírody
Aeneis – hrdinský epos psaný na příkaz císaře Oktaviána, nedochoval se celý; o založení Říma
  Horatius
- Vergiliův přítel, člen Maecenasova kroužku
- prostý původ, psal ódy, satiry a elegie, básnické dopisy
Ódy básní (120) – soubor, vzor řecká lyrika
Satiry – typ správného římského občana, kritika pokrytectví, závisti, snobství
Listy – kolem 20 dopisů určených přátelům
Catullus
- založil bás. školu, vyjadřoval zážitky vlastní duše
Básně – milostné verše věnované celoživot. lásce. „Odi et amor” = nenávidím tě a miluji
- římská komedie: Plautus
- napsal 130 komedií, dochovalo se jich pouze 19, náměty – římská společnost – zesměšňuje špatné lidské vlastnosti – navázal na něj například Shakespeare nebo Moliere
Pseudolus – komedie o vychytralém sluhovi
- římské řečnictví a filozofie: Cicero
- vynikající řečník, filozof, psal listy (asi 860), vytříbený jazyk – vzor klasické latiny z období renesance, postavil se Caesarovi a Antoniovi (popraven)
O podstatě bohů, O hranici dobra a zla, O státě, O zákonech
Lucretius
- filozof a básník
O přírodě – filosofická a básnická skladba – krása přírody, výklad filozofie blaženosti
Seneca
- básník, dramatik, politik, řečník, filozof, rádce císaře Nera (donucen k sebevraždě)
- psal např. tzv. útěchy – filozofie stoicismu (jak přijímat osud), rady do života (jak překonat zoufalství, smutek…)
O duševním klidu – stoicismus
psal tragédie – detailní popisování vražd, vjímání bohů atd.
- římské dějepisectví: Tacitus
Germánie  - dějiny germánských národů, jejich způsob života, literatura…
Plutarchos
- životopisy slavných Řeků a Římanů
- římská satirická próza: Petronius
Satirikon – zesměšňuje špatné lidské vlastnosti, morálku, převažují humorné části
Martialis
- zakladatel klasického epigramu = krátká, satirická báseň vyjadřující výraznou a adresnou myšlenku; skládá se z expozice a pointy

3) Arabský literární okruh - díla nejdříve psány spisovnou arabštinou Araby, později jinými národy (Iránci, Turci)

- období: a) předislámské (5. – 7. st. n.l.) – hlavně poezie (satiry, ódy)
b) 7. st. n.l. – Islám - náboženské i společenské učení
- autor Muhammad, které sepsal učení do knihy – Korán – nejdůležitější památka arabské literatury; Ježíš Kristus považován za proroka
c) Tisíc a jedna noc (10. – 15. st. n.l.) – vyprávění  Šeherezády (vezírova dcera)

Antická literatura
- literatura starověkého Řecka a Říma, základ evropské vzdělanosti, inspirační zdroj
1) Řecká literatura
- vzdělanost, demokracie, rozvoj kultury; polyteizmus = mnohobožství
- periodizace řecké literatury: a) archaické období (do 5. st. př.n.l.)
b) attické období (5. – 4. př.n.l.)
c) helénistické období (4. – 1. st. př.n.l.)
- Homér
- básník, považován za autora 2 eposů:
Ilias – vypráví o posledním roce trojské války – boj Achillea a Agamemnonem
Odyssea – válka ustupuje do pozadí, autor líčí desetiletou pouť Oddysea na rodný ostrov Ithaka. Oddyseus zažívá mnoho dobrodružství, jeho žena se jmenuje Pénelopé (symbol věrnosti).
- znaky obou eposů – názorné a otevřené znázornění citů (láska, nenávist), postavy mívají drsné mravy, jednota lidí a bohů
- lyrika: Hesiodós – Práce a dni (sbírka, venkovský život)
Anakreón – anakreontika (oblíbena v Rokoku) > víno, ženy, zpěv
Sapfó – milostná poezie
- epika: Ezop – autor bajek
- řecké drama vzniklo v attickém období („zlatý věk řecké literatury“) z oslavných her na počest boha Dionýsa > dionýsie: - tragédie
- komedie (komódia = zpěv veselého pochodu)
- tragédie (drama s vážným obsahem, hrdina v konfliktu se silnějšími > většinou podlehne; 5 částí: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa):
Aischylos (6. st. př.n.l.)
- zakladatel tragédie, napsal asi 90 her (7)
- rysy děl – neodvratnost osudu, provinění bohové trestají
Oresteia – zobrazuje události po trojské válce; řecký vojevůdce a král Agamemnon je po návratu z Tróje zavražděn svou ženou a jejím milencem, jeho syn Orestes po letech na příkaz bohů mstí otce a zabije oba vrahy, z čehož má výčitky svědomí a zešílí, ale nakonec je jeho čin obhájen > krevní msta, vznik instituce soudu
Peršané
Spoutaný Prométheus
Sofoklés
- zavedl třetího herce, napsal asi 120 her (7)
- rysy děl – neodvratnost osudu, fatalismus (fatum = osud), konflikt člověka se společností
Elektra – podobné jako Oresteia (z pohledu Orestovi sestry Elektry)
Král Oidipus – čerpání ze starého mýtu; hlavní hrdina je trestán za vinu, že nevědomky zavraždil svého otce a oženil se svou matkou – potrestán bohy > neodvratnost osudu
Antigona – Antigona plní mravní příkaz a pohřbí svého bratra Polyneika, přestože je to výslovně zakázáno a je odsouzena ke kruté smrti
Euripidés
- velmi vzdělaný, styky s filozofy, zastánce demokracie
- zaměření na psychologii postav, především ženy (deus ex machina = bůh ze stroje)
- zobrazení lidských citů a vášní
- dochovalo se 17 děl
Médea - královská dcera a kouzelnice Médea pomůže Iásonově výpravě argonautů k získání zlatého rouna, Iáson si ji vezme a odplují spolu na Korint, avšak po čase se Iáson zamiluje do dcery krále Kreonta a opouští Médeu, ta se mstí a zavraždí Iásonovu ženu, jejího otce i své (Iásonovy) dva syny
Elektra – zpracováno jinak než u Sofokla, zaměřeno více na psychologii
Trojánky – těžký život žen a dětí v trojské válce
- komedie (uplatnění verše i dialogu):
Aristofanés
- soustředil se na společenský a politický život Atén v době Peloponéské války, kterou zesměšňuje, obhajuje mír
Jezdci
Žáby – proti autorům tragédií
Ptáci – autor zesměšňuje špatné lidské vlastnosti, způsob vlády atd.
- dějepisectví: Hérodotós – „otec historie“ (Dějiny – vznik Atén a Sparty, důvody mezi nepřátelství Řeků a Barbarů)
Thúkydidés – zakladatel moderního dějepisectví; zúčastnil se peloponéské války a sepsal její dějiny
- řečnictví: Demosthenés - největší řečník antiky
- autor velmi útočných řečí proti makedonskému králi Filipovi, které byly jazykově vytříbené > Filipiky (používáno i později, vždy označuje kritickou řeč)
- filozofie: Sókrates - idealista, učil v rozhovorech, sám nic nesepsal, byl velmi kritický k aténské demokracii
- donucen k sebevraždě
Platón - Sókratův žák, sepsal Sókratovy názory, idealista, 40 spisů
Obrana Sókratova
Faidros – o lásce, pravdě I krásnu; autorova myšlenka – pravá láska vede k poznání a filozofii
Symposion – dialogy o lásce
Aristotelés - 384 – 322 př.n.l.
- největší filozof antiky, Platónův žák, vychovával Alexandra Makedonského
- vycházel ze zkušeností, 146 spisů (40)
- zakladatel logiky
Metafyzika
Fyzika
O duši – etické dílo
Poetika – spis o umění, dochovala se část o tragédii, zásada 3 jednot (místa, času, děje)
Rétorika – spis o řečnictví

2) Literatura Dálného východu  Čínský literární okruh

- 2. tisíciletí př.n.l.
- znakové písmo
- vliv na celý Dálný východ
- vznik 2 filozofií - konfucianismus
- taoismus
- Konfucius (6. – 5. století př.n.l.)
- filozof, mudrc – hledání řádu, který by platil ve společnosti, upravoval vztahy mezi lidmi - mravní hodnoty
- „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ani ty jim.“
- Hovory (filozofické myšlenky)
- Kniha písní
- sbírka nejstarší čínské poezie (11. – 6. století př.n.l.)
- pravděpodobný autor - Konfucius
- obsahuje asi 300 básní (ódy, obřadní, svatební, milostné, epické básně i lidové písně)

- Lao-c‘ – tao = cesta (taoismus)
- splynutí s vesmírem, nalezení harmonie, do ničeho nezasahovat, ponořit se do svého nitra rozjímat
- 8. století n.l. – rozvoj poezie: Li-Po (básně o přátelství, volnosti, víně)
Tu-Fu (sociálně kritické básně)
 Indický literární okruh
- 2. tisíciletí př.n.l.
- ve védštině védy (posvátné knihy)
- v sanskrtu, prákrtu 2 hrdinské eposy: Mahábhárata
- 4. st. př.n.l. – 3. st. n.l.; Velké vyprávění o Bharatovcích
- největší básnické dílo na světě (100 000 dvouverší)
- o bratrovražedném boji Bharatovců, který trval 18 dní – vstup do nebe
Rámajána
- 4. st.  př.n.l. – 3. st. n.l.; Putování Rámovo
- 24 000 dvouverší; královský syn Ráma je díky intrikám své nevlastní matky vyhnán – různá dobrodružství, po návratu se stává králem a poté i Višnuem
- základní kniha hinduistického náboženství
- Pačantra (5 knih bajek; Bidbaj – autor některých bajek)
- Kamasútra – učebnice lásky
- Kálidása (4. – 5 . st. n.l.) – největší indický básník
 Perský literární okruh
- 7. století před n.l.
- ve středověku převzali Peršané islám
- Zaratuštra (7. - 6. st. př.n.l.)
- největší myslitel a kočovný kazatel
- odsuzoval obětování zvířat, triky kouzelníků, člověk má milovat světlo, oheň, pravdu a řád, bojovat proti zlu
- Nietzche – Tak pravil Zaratuštra
- náboženské zpěvy: Avesta (posvátná knih)
- Firdausí (10. – 11. st.n.l.)
- epos Šáh-náme (Kniha králů)
- básnický epos, vypráví dějiny Persie, líčí hrdinské skutky i lásky rytířů

Nejstarší památky světové literatury jsou spjaté s nejstaršími civilizacemi, které se vyvíjeli nezávisle na sobě v povodích velkých řek (Eufrat a Tigris, Ganga a Indus, Žlutá řeka, Nil)

Orientální literatura
1) Literatura Předního východu
 Sumerský (mezopotámský) literární okruh
- 4. tisíciletí př.n.l.
- obrázkové písmo (později klínové) – hliněné destičky
- 2. pol. 19. století – objev knihovny v Ninive
- náboženská poezie, hrdinské eposy
- Epos o Gilgamešovi
- nejstarší epos na světě (2000 let př.n.l.), inspirace pro další autory
- hlavním hrdinou je král Gilgameš, který hledá tajemství věčného života a řeší nejzákladnější životní problémy – smrt se nevyhýbá nikomu
 Staroegyptský literární okruh
- 4. tisíciletí př.n.l.
- hieroglyfické písmo – papyrus
- později rozvoj milostné poezie
- knihy mrtvých – modlitby a návody pro duši, jak má přejít do světa mrtvých
- životopisy – napsány na stěnách pyramid
- Achnaton (básník) – Hymnus na slunce
 Hebrejský literární okruh
- 1. tisíciletí př.n.l.
- spojnice mezi orientální a evropskou (antickou) literaturou
- bible (biblia = knihy) – soubor knih, které se staly základem židovské společnosti
- Starý zákon
- 10. – 2. století př.n.l., v soubor bylo dílo uspořádáno až v 1. století př.n.l.
- dílo napsané hebrejsky, stalo se základem židovského náboženství
- obsah – texty mytologické, historické, legendy, lyrika, přísloví, prorocké prosby
- základem je 5 knih Mojžíšových (tóra) = pentateuch (Genesis, Exodus, Liviticus, Numeri, Deuteronomium), Knihy soudců, Knihy královské, Knihy prorocké, Žalmy, Přísloví, Píseň písní = Píseň Šalamounova
- Nový zákon
- 1. – 2. století n.l., v soubor uspořádáno až ve 2. – 4. století n.l.
- dílo napsané řecky, základní památka křesťanského náboženství  (vyvyšováno nad Starý zákon)
- napsán historicky nikoliv obrazně, popisuje skutky a činy Ježíše Krista (i zmrtvýchvstání)
- obsahuje 4 evangelia (Markovo, Matoušovo, Janovo, Lukášovo) a končí apokalyptickým spisem Zjevení sv. Jana
- bible ovlivnila rozvoj umění a literatury, ve středověku nejdůležitější kniha
- v 9. století překlad do staroslověnštiny, ve 14. století překlad do staročeštiny