Slohové útvary

- konkrétní jazykové projevy, které mají specifické rysy, jsou uspořádány podle určitých pravidel, které musíme dodržovat
- liší podle: a) slohového postupu
b) funkčního stylu
c) formy
d) počtu mluvčích

Základní slohové útvary
- vymezeno podle slohových postupů a funkčních stylů
1) informační styl hovorový – oznámení, zpráva, dopis, telegram…
styl administrativní – formulář, dotazník, úřední dopis…
styl publicistický – novinová, televizní, rozhlasová zpráva, inzerát, reklama…
2) vyprávěcí styl hovorový – jednoduché vyprávění
styl umělecký – vyprávění v próze (pohádka, povídka, román)
styl publicistický – reportáž
3) popisný styl administrativní – životopis
styl odborný – odborný popis, návod
styl publicistický – cestopis
styl umělecký – popis osoby nebo prostředí (líčení)
4) charakterizační styl hovorový a administrativní – charakteristika postav, posudek
styl umělecký – charakteristika postav
5) výkladový styl odborný – výklad, pojednání, odborná přednáška, odborný referát, zákony, směrnice
styl řečnický – projev
6) úvahový styl odborný – úvaha, stať, diskuse, beseda
styl publicistický – úvodník, komentář, kritika, recenze
styl umělecký – publicistický – fejeton, sloupek, kurzíva = vtipná úvaha na aktuální téma, upozorňuje na problémy, končí pointou
styl umělecký – úvaha jako součást vyprávění autor

Funkční styly - podle toho, jakou má projev funkci, rozlišujeme čtyři základní funkční styly

1) prostě sdělovací styl
- funkce informovat o něčem
- převažují projevy mluvené (dialogické), popřípadě psané projevy (osobní korespondence)
- jednoduchá větná skladba, běžná slovní zásoba, spontánní projevy
- útvary – oznámení, zpráva, jednoduché vyprávění, popis…
2) odborný styl
- funkce podat odbornou informaci, poučit, vzdělávat
- liší podle stupně odbornosti a adresáta: a) vědecký – výzkum, teorie
b) prakticky odborný – použití odborných poznatků v praxi
c) popularizační – zpřístupněn široké populaci
- projevy mluvené (vědecké publikace, učebnice, odborný časopis) i mluvené (odborná přednáška)
- požadavky – věcná správnost, přesnost, jednoznačnost, logičnost, přehlednost, objektivnost – bez citového zabarvení, oficiálnost
- slovní zásoba – spisovná čeština, termíny, sousloví, abstraktní výrazy
- syntax je složitější, převažují souvětí
- útvary: a) psané - výkladové a úvahové slohové útvary (studie, stať, výklad…)
- popisné (odborný popis, referát, návod, odborná kritika, recenze…)
b) mluvené (odborná přednáška, mluvený referát, odborná diskuse, polemika…)
3) publicistický styl
- funkce informovat i přesvědčit
- projevy veřejné, monologické i dialogické, psané i mluvené
- požadavky – aktuálnost, pravdivost, srozumitelnost, působivost a originalita, stručnost
- slovní zásoba a jazyk – spisovná čeština (knižní), publicismy, termíny, cizí slova, citová slova
- syntax – věty jednoduché i souvětí, výčty, hromadění synonym, různé věty podle postoje mluvčího
- zvláštní prostředky: a) automatizované (ustálené spojení či věty, nepřekvapí nás)
b) aktualizované (nová neočekávaná spojení, překvapí nás)
c) obrazná pojmenování (metafora, personifikace, hyperbola…)
- slohové útvary: a) informační – zpráva, komentovaná zpráva, inzerát, reklama…
b) úvahové – úvodník, komentář, kritika, recenze, polemika, diskuse…
c) umělecké – fejeton, reportáž, soudnička, sloupek, cestopisný článek…
d) dialogické útvary - interview
4) umělecký styl
- funkce estetická (působení na rozum i fantazii čtenáře nebo posluchače)
- primárně psané projevy, sekundárně mluvené
- základní vlastnosti uměleckých projevů: a) subjektivita a emociálnost autora
b) dialogičnost (autor / čtenář)
c) významová mnohoznačnost (různá interpretace i pochopení, časté symboly, alegorie…)
d) neukončenost
- slovní zásoba – všechny útvary i vrstvy národního jazyka, základ neutrální spisovná čeština
- základní slohové útvary – vypravování, popis, charakteristika
- speciální útvary – literární žánry

Podstyly
1) administrativní styl
- vydělil se z odborného stylu
- styl úřední komunikace
- základní útvary – obchodní korespondence, smlouva, dotazník, žádost, formuláře, životopis, plná moc, závěť, tiskopisy
2) řečnický styl
- vydělil se z publicistického stylu
- autor – Demosthénes (Filipiky)
- slohové útvary – projev, proslov, vítací a zahajovací řeč, přednáška

Autorský styl
- každý autor používá svůj osobitý styl a zároveň i různé jazykové prostředky

Slohové postupy
- způsob řazení jednotlivých témat, využití uspořádání jazykových prostředků
1) informační – nejjednodušší, prosté podání faktu
2) vyprávěcí – vyprávění určitého příběhu v časové i příčinné souvislosti
- vyprávění chronologické a retrospektivní
3) popisný – popis vnějších znaků, objektů či děje, důležitá volba směru popisu, bereme v úvahu vztah části a celku
4) charakterizační – popis vnitřních znaků osoby
- charakteristika přímá a nepřímá
5) úvahový – zamyšlení autora, vychází z vlastního názoru, zkušeností, vyvozuje logické závěry a hodnotí
6) výkladový – nejsložitější, vysvětluje podstatu určitého jevu (vnější znaky, vnitřní charakteristika a souvislosti mezi nimi)

Styl a stylistika, slohové postupy a útvary

Styl = slohový způsob výběru jazykových prostředků, jejich užití a uspořádání do souvislého jazykového projevu
Stylistika = nauka o slohu, jazykovědná disciplína, zabývající se podstatou stylu, vymezuje funkční styly a slohové postupy a útvary

Slohotvorný proces
1) Přípravná fáze (invence)
2) Uspořádání materiálu (kompozice)
3) Stylizace
4) Korektura
5) Pronesení (prezentace)

Slohotvorní činitelé
a) subjektivní slohoví činitelé – vychází z každého autora
- každý člověk má svůj individuální styl, nejvíce se projevuje u spisovatelů.
1) pohlaví
2) věk
3) všeobecné vzdělání – základní, středoškolské, vysokoškolské
4) odborné vzdělání, povolání
5) vyjadřovací schopnosti, pohotovost, talent
6) psychický stav – charakter, intelekt (přirozená inteligence, emocionalita)
7) zřetel (stanovisko) autora k tématu – vážné, humorné, znevažující, ironické (satirické)
8) zájmy
b) objektivní slohoví činitelé – mají obecnou platnost, vždy k nim musíme přihlížet
1) zaměření, cíl, funkce projevu (informující, odborné, přesvědčující, estetické)
2) situace a časový prostor (vznikající projevy připravené – promyšlené, nepřipravené – spontánní)
3) kontakt autora s adresátem (autor je přítomen nebo nepřítomen)
4) druh dorozumívání (dialog, monolog)
5) forma projevu (psaná, mluvená)
6) prostředí (veřejné – škola atd., soukromé)
7) zřetel k adresátovi (komu je projev určen)

Dějepisectví

Mikoláš Dačický z Heslova
- dílo: Paměti
- události kolem bitvy na Bílé hoře
Prostopravda
- poezie – básnické, veršované skladby; satiry na mravy tehdejších lidí
Odborná literatura
Tadeáš Hájek z Hájku
- položil základy botanice
- přeložil a vydal dílo: Herbář čili Bylinář (Mattioli)
Vavřinec Benedikt z Nudožer
- původem Slovák – studie na univerzitě v Praze
- zabýval se mluvnicí češtiny
- dílo: Česká gramatika
- tehdejší systém – popis, uplatnění časomíry v poezii
Jan Jesenský – Jesenius
- Slovák – Praha
- dvorní lékař Rudolfa II. – první pitva
- zúčastnil se Stavovského povstání – poprava
Cestopisy
Václav Vratislav z Mitrovic
- cesta do Turecka – zajetí
- dílo: Příhody Václava Vratislava z Mitrovic
Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na pecce
- Stavovské povstání - poprava
- dílo: Cesta do Palestiny
Humanistické drama
- málo se rozvíjelo – hrály se starší hry
Tobiáš Mouřenín z Litomyšle
- zpracovával náměty z jeho života, psal frašky
- dílo: Vejstupný syn
Jan Campanus Vodňanský (1572 – 1622)
- působil jako rektor UK i jako profesor
- byl humanistickým básníkem i dramatikem
- dílo: Bretislaus
- latinsky napsané
- zpracování českých dějin (Zikmund Winter – Mistr Kampanus)

Knížky lidového čtení – označení pro zábavnou četbu, obsahuje ilustrace, jednoduché úpravy
Parodie: a) komická
b) satirická
Zábavná próza
- vycházejí knížky lidového čtení
- dílo: Historie o bratru Janu Palečkovi
- domácí námět, obsahuje 12 povídek, které jsou spojené postavou Jana Palečka (moudrý blázen krále Jiřího z Poděbrad), Jan Paleček – člen jednoty bratrské
Frantova práva
- parodie pravidel piáckého cechu, kritika tehdejší společnosti a pozemského života
- obsahuje kapitoly: O stavu světském, O lidech kupeckých, O lidu obecném

Humanismus a renesance u nás

- první zmínky o renesanci – Karel IV. – dopisování si s Francescou Petrarcou
- humanismus a renesance se u nás úplně rozvíjí až ke konci 15. století díky měšťanům a představitelům šlechty => zahraniční univerzity (Itálie, Polsko) – přinášejí k nám nové myšlenky
- humanismus a renesance mají v českých zemích zvláštní charakter, protože byla stále živá reformace a tradice husitství
- převažuje humanismus, protože literatura má hlavně vzdělavatelský, poznávací a morální charakter
- vlastní renesance (rozvoj umění) se objevuje jen částečně
- periodizace: 1. raný humanismus (od 2. poloviny 15. století – 20. léta 16. století)
- představitelé: Viktorín Kornel ze Všehrd, Hynek z Poděbrad
a) mezinárodní = latinský
b) domácí = český
2. zobecněný humanismus (20. – 80. léta 16. století)
- představitel: Jan Blahoslav
3. popularizovaný humanismus (konec 16. století – bitva na Bílé hoře)
- představitel: Daniel Adam z Veleslavína
1. raný humanismus
a) latinský humanismus – autoři píší latinsky – napodobování latinských autorů, nezasáhli příliš do domácí tvorby
Jan z Rabštejna
- katolický hodnostář
- dílo: Dialogus
- spis, který má formu dialogu – 3 šlechticové – politické názory, které se různí – autor hledá kompromis
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
- příslušník rodu Lobkoviců – šlechtic
- básník i prozaik, ceněný v Evropě (u nás méně)
- psal ódy, satiry, elegie
- studoval antické autory a vytvořil ve své době největší knihovny antické literatury (jejich překladů)
- dílo: Satira k sv. Václavu
- sv. Václav = příklad mravu
- kritika rozmařilého života svých vrstevníků
Elegie na smrt císaře Karla
- dílo připomíná spíše ódu
b) národní = český humanismus – důležitější než-li latinský, protože autoři píší česky – zpřístupnění, rozebírání tehdejších aktuálních problémů
Viktorín Kornel ze Všehrd (1460 – 1520)
- vynikající právník, učil na univerzitě
- nejprve psal latinsky, později česky – zformuloval program národního humanismu – čeština a její zvelebování na úroveň latiny; tento program zformuloval k předmluvě v díle Jana Zlatoústého: Knihy o napravení padlého (překladem dokázal, že čeština je schopna vyjádřit složité myšlenky)
- dílo: O práviech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery
- právnické dílo – nová koncepce práva – podpoření měšťanů proti šlechtě
- české právo je stavěno nad latinským – ve své době nebylo toto dílo uznáno
Renesanční literatura
- v Čechách se moc renesance nerozvíjela, autoři spíše překládali slavná renesanční díla
Řehoř Hrubý z Jelení
- překlad díla Chvála bláznovství (E. Rotterdamský)
- první překlad do národního jazyka
Hynek z Poděbrad
- syn krále Jiřího
- v jeho pracích se vyskytují renesanční motivy – individualita člověka, pozemský život, vášně atd.
- dílo: Neuberský rukopis
- do tohoto díla sepsal autor svoji tvorbu
- známá skladba: Májový sen (sen mladíka o své milé)
- další skladby: Verše o milovníku (milostná literatura), Stesk na ženitbu
2. Zobecněný humanismus
- myšlenky humanismu šíří jednota bratrská – v 16. století největší šiřitelka umění a kultury
- nové školy – propracovaný školní systém, představitelé psali literaturu, která měla nábožensky-odbornou funkci
Jan Blahoslav (1523 – 1571)
- biskup jednoty bratrské, učitel, historik, organizátor kulturního života
- pocházel z Přerova – studie v Německu
- zdůrazňoval potřebu vzdělání – tuto myšlenku musel bránit
- dílo: Filipika proti misomusům
- misomusové = nepřátelé vzdělání
- namířeno hlavně proti Janu Augustovi
- podle Blahoslava je vzdělání pokrok lidstva
Gramatika česká
- češtinou se zabýval asi 20 let, měřítkem vytříbenosti = krása jazyka, odmítá nářeční slova, popisuje jazykový systém – ustálení jazykové normy + kapitola o příslovích
Muzika
- teoretický spis určený pro výuku sborového zpěvu, pro neškolené zpěváky
Kancionál ivančický
Kancionál šamotulský
Nový zákon
- překlady z řečtiny – velmi zdařilé, dílem přispěl autor k šíření vzdělanosti
- po autorově smrti přeložila jednota bratrská i Starý zákon
1579 – 1594 vznikala v Kralicích na Moravě tzv. Bible kralická – 6-dílná, důležitá památka české literatury, psáno vytříbeným jazykem (jazyk této bible = bibličtina), tato bible se stala vzorem českého jazyka až do národního obrození
Dějepisectví
- v 16. století mělo dějepisectví propagační a polemizační charakter, protože se historikové snažili obhájit názory politického či náboženského tábora
- promítali se zde spory katolíků, kališníků, měst, šlechty…
Václav Hájek z Libočan
- katolický kněz
- dílo: Kronika česká
- zachycení dějin od bájných počátků (praotec Čech) – 1526
- historicky nespolehlivá – vymýšlení si, aby se zavděčil bohaté a mocné šlechtě
- poutavé a zajímavé dílo pro čtenáře
- protihusitské dílo
- až do konce 18. století byla kronika hlavním zdrojem pro čerpání z české minulosti
- mohla vycházet i po Bílé hoře
- její historickou nepravost dokázal Gelasius Dobner (NO)
Cestopisy
- humanismus probudil v lidech touhu poznávat nové země a pohledy
- zájem o západoevropsky vyspělá města či cesty do Palestiny (náboženské důvody)
Václav Šašek z Bířkova
- dílo: Cesta pana Lva z Rožmitálu
- cesta za francouzským králem (Alois Jirásek: Z Čech až na konec světa)
Oldřich Prefát z Vlkanova
- dílo: Cesta z Prahy do Benátek a odtud poté po moři až do Palestiny
3. Popularizační humanismus
- od 70. let 16. století dochází k velkému rozmachu české literatury: „zlatý věk české literatury“ = Veleslavínova doba
- rozvoj zejména v odborné literatuře – vědecká úroveň
- základy k mnoha vědám – lékařství, chemie, práva…
Daniel Adam z Veleslavína (1546 – 1599)
- velmi vzdělaný, původně umělecký profesor
- vyženil tiskárnu a nakladatelství (Melantrich)
- stal se vydavatelem, nakladatelem, překladatelem a upravovatelem knih
- jeho jazyk = veleslavínská čeština – dokonalý, vytříbený – dlouho byl vzorem
- vycházel z něj Josef Dobrovský
- díla v podstatě pouze vydával
- hodnota knih, které vydával, není umělecká či vědecká, ale hlavně popularizační
- dílo: Slovník česko-latinsko-řecko-německý
- pro potřeby studentů
Kalendář historický
- každý den v roce = významná událost českých i světových dějin
Kroniky dvě o založení Země české
- Martin Kuthen, Eneáš Silvius

Grafická stránka jazyka a druhy českého pravopisu

Grafická stránka jazyka

- základní jednotka = grafém = písmeno
- základní jazykovědná disciplína  = ortografie – nauka o správném pravopisu (Pravidla českého pravopisu)
- základní princip českého pravopisu je fonematický > 1 foném = 1 grafém a naopak
- vyjímky: 1) i / y – 2 grafémy, 1 foném
  2) u / ů – 2 grafémy, 1 foném
3) ě – varianta „e“ > dě, tě, ně; bě, pě, vě; mě
4) ch = spřežka, 1 hláska – 2 písmena
- vývoj pravopisu: 1) pravopis primitivní – pro hlásky, které latina neměla se používala písmena, která se výslovnosti nejvíce blížila
2) pravopis spřežkový (ch, rz [ř], cz [č]…)
3) pravopis diakritický – diakritická znaménka (nabodeníčka) > dlouhé a krátké, zavedl je M. J. Hus
4) bratrský pravopis – období humanismu, v tomto období napsaná např. Bible kralická
5) analogická úprava pravopisu (Josef Dobrovský) – y > i / c, z, s (i / y) > podle vzorů; Jan Gebauer > vylepšení pravopisu; od roku 1918 čeština = národní jazyk (časopis Naše řeč); po 2. sv. v. Ústav pro jazyk český; Velká pravopisná úprava (1958) – poslední úprava 1993

Druhy českého pravopisu

a) lexikální
b) morfologický
c) syntaktický

Výslovnost spisovné češtiny

a) výslovnost samohlásek
– zachováme kvality i kvantity hlásek
– 2 stejné samohlásky vyslovujeme nesplývavě
b) výslovnost souhlásek
– na konci slov dochází k tzv. asimilaci = spodobě znělosti, pouze když slovo končí na znělou souhlásku; led [let]
– k asimilaci dochází i v rámci slova u skupiny párových souhlásek; regresivní asimilace > zkouška [skouška], sbor [zbor];  progresivní asimilace > shoda [zhoda, schoda]; svolat / zvolat – musíme rozlišovat výslovnost kvůli významu slova
– dvě stejné souhlásky se většinou vyslovují splývavě; cennost [cenost]; raci / racci
– tvary slovesa být se výslovnosti zjednodušují; jsem [sem], jsi [si]
– pozor na souhlásku k v přejatých slovech; cirkus, demokracie / 3 vyjímky: akát, plakát, inkoust
– ve dvou slovech je spisovná zjednodušená výslovnost; srdce [srce], dcera [cera]
– neměníme souhlásky; slupka, lepší, smyčec
– v ostatních souhláskových skupinách bychom neměli zjednodušovat
c) výslovnost cizích slov
– cizí slova již zdomácnělá vyslovujeme, jak se píší; hokej / hockey, teorie / theorie
– cizí slova psaná původním pravopisem vyslovujeme jako v cizím jazyce; pizza
– cizí vlastní jména (osobní a zeměpisná) vyslovujeme jako v cizím jazyce; New York, Victor Hugo
– nejnovější pravidla (1993) uvádějí u některých slov dva způsoby psaní i výslovnosti; diskuse / diskuze, renesance / renezance, gymnasium / gymnázium, resort / rezort > dublety
Slovní přízvuk (akcent)
- v ČJ na první slabice (přízvuk dynamický)
- ve spojení jednoslabičné předložky a slova se přízvuk přesouvá na předložku (ve škole), ve spojení dvojslabičné předložky a slova je přízvuk na předložce i na slově
- a) hlavní (např. škola)
  b) vedlejší (např. černobílý)
- příklonky, připojují se ke slovu předcházejícímu (mě, tě, se, mi, ti, si, mu, ho, ji + tvary slovesa být)
- předklonky, připojují se ke slovu následujícímu (a, i, můj, svůj, tvůj, jeho…, pan, paní, slečna…)
- delší promluvy rozdělujeme pauzami na menší úseky – frázování, jeden vzniklý usek, který vznikne se nazývá kólum (kóla)
- větný přízvuk (důraz) – nemá stálé místo, umístění podle postoje mluvčího
- větná melodie (intonace) – záleží na typu vět, podle postoje mluvčího; větná melodie je změna výška hlasu
- ve větách oznamovacích – melodie klesavá
- ve větách tázacích zjišťovacích – melodie stoupavá, doplňovacích – melodie stoupavě klesavá
- ve větách rozkazovacích – melodie klesavá nebo stoupavě klesavá
- ve větách podmiňovacích – melodie stoupavě klesavá

Zvuková a grafická stránka jazyka, druhy pravopisu

I. Zvuková stránka jazyka
 Hláskosloví – jazykovědná disciplína, zabývá se zvukovou stránkou jazyka:
a) fonetika – nauka o tvoření hlásek v mluvících orgánech (hlasivky – chvění)
– základní jednotkou je hláska
– zabývá se sluchovým vnímáním hlásek, slabikami, slovním přízvukem, tempem řeči, větným přízvukem i melodií
b) fonologie – nauka o fonémech
– základní jednotkou je foném – nejmenší zvukový prvek, který je schopný rozlišit význam slova
c) ortoepie – nauka o spisovné výslovnosti hlásek
d) ortografie – nauka o spisovném pravopisu
Systém českých hlásek a) samohlásky (vokály)
– tóny, dají se zpívat
– znělé a ústní, dlouhé i krátké
– máme 10 fonémů – odpovídá jim 14 grafémů
– vokalický trojúhelník: - podle svislé polohy jazyka
- podle vodorovné polohy jazyka

b) dvojhlásky (diftongy)
– ou (súd > saud > soud), au (mňau), eu (neutron)
c) souhlásky (konsonanty)
– 25 souhlásek + 3 cizí (g, x, w); ch = c + h (spřežka)
– dělení souhlásek: 1) podle činnosti hlasivek
- znělé a neznělé > párové souhlásky (b – p, d – t, ď – ť, v – f, z –s, ž – š, g – k, h – ch, c, č, ř)
2) podle pravopisu
- měkké, tvrdé a obojetné
3) podle stavu dutiny ústní
- ústní a nosové (nazály – m, n, ň)
4) podle způsobu tvoření (podle druhu přepážky, která se staví do cesty výdechového proudu)
- sykavky
5) podle místa artikulace v dutině ústní
- obouretné, retozubné, na horním patru atd.
Hlásky seskupujeme do slabik; slabika otevřená (končí na samohlásku) a uzavřená (končí na souhlásku).

Holandsko

Erasmus Rotterdamský (1467 – 1536)
- působil v mnoha evropských zemí
- snaha o sloučení antiky a křesťanství ačkoli měl kritický postoj k církvi
- dílo: Chvála bláznovství
- kritizováno pokrytectví a nevědomost církve
- činny lidí ovlivňuje pošetilost – kritika šlechty apod.

 

Anglie (15. – 16. století)

- 15. století – raná renesance (poezie), 16. století – vrcholná renesance (drama)
- největší vrchol za vlády královny Alžběty (1558 – 1603) – rozvoj Alžbětinského divadla – královna podporovala umění, drama – na její počest se pořádaly herecké slavnosti
- 1574 – uznání herecké profese

Geoffrey Chaucer (1340 – 1400)
- prozaik, působil i v diplomatických službách
- dílo: Canterburské povídky
- veršované dílo ovlivněné Dekameronem
- hrdinové jsou měšťané, kteří se vydávají na pobožnou pouť a vykládají si přitom povídky – mravní naučení
Christopher Marlowe (1564 – 1593)
- dramatik a básník
- Shakespearova konkurence – byl zavražděn
- psal tragédie, které se stávaly ze za sebou jdoucích epizod
- hlavní postava má vždy mnoho energie – končí však tragicky
- dílo: Tragická historie doktora Fausta
- hlavní postava Faustus toužící po uznání a rozkoši, upíše se ďáblu (inspiroval se později Goethe)
William Shakespeare (1564 – 1616)
- největší dramatik novověku, básník
- narodil se ve Stradfordu nad Avonou v zámožné kupecké rodině, oženil se se ženou o 8 let starší (Anna Heatway) – poté opouští rodinu a odchází do Londýna
- jako člen divadelní společnosti působí i jako dramatik
- v Londýně pracoval u divadelní společnosti na dvoře královny Alžběty
- vlastnil divadlo Globe (putování po Evropě)
- používal tzv. blankvers (nerýmovaný pětistopý jamb)
- dílo: komedie – ironicky-satirické díla, objevují se postavy žen – hlavní námět = láska
Sen noci Svatojánské
Zkrocení zlé ženy
Marná lásky snaha
Mnoho povyků pro nic
Kupec benátský
Komedie plná omylů
historické hry
Jindřich IV.
Jindřich VI.
Richard III.
Julius Ceasar
tragédie
Romeo a Julie
- Montekové (Romeo) / Kapuletové (Julie)
- boj rodů, který zapříčiní smrt Romeovi i Julii
- děj se odehrává ve Veroně (16. století) – inspirace ve staré italské pověsti
- Romeo poznává na plese mladičkou Julii – zamilování – slib lásky – oba tajně oddáni; vztah nakonec končí tragicky – po smrti se oba rody usmiřují
- význam – různé lidské vášně, nenávist a zášť, boj mladého člověka za samostatnost, hrdinové si předurčují sami život i osud
Makbeth
- hlavní postava je udatný vojevůdce, chce dobýt slávu a neomezenou noc, nakonec vraždí dánského krále a usedá na trůn – zlo, surovost, touha po moci
Hamlet, kralevic dánský
- klasická tragédie, dějištěm je hrad Elsinor
- Hamletův otec byl zavražděn, Hamletovi se však jednou zjeví duch jeho otce a vše mu prozradí – Makbeth předstírá šílenství a zinscenuje vraždu – odhalen vrah (Hamletův strýc) – Hamlet nakonec umírá
- citace Hamleta: „Být či nebýt – to je otázka…“ (“To be, or not to be – that is the question…“)
Othello, mouřenín benátský
- tragédie lásky – Benátky (15. století)
- Othello byl vysoce postavený Maur, který působil ve službách Benátek, oženil se s dívkou (proti vůli otce)
- Othellův pobočník Jago (intrikán) Othellovi namluví, že mu byla žena – žárlivá scéna – Othello ženu uškrtí, dozví se o intrikánství Joga a pomstí se mu – sám přitom umírá
Král Lear
- podobné jako Sůl nad zlato
Antonius a Kleopatra
- inspirováno starověkem
pohádkové hry
Zimní pohádka
- zmínka i o českém království
Bouře
- symbol očištění světa a nástup lepších časů
poezie
154 sonetů (Shakespearovský sonet – 4 4 4 2)

Španělsko (16. a 17. století) – „zlatý věk“

Lazarillo z Tormesu
- pikareskní román, autor neznámý
- autobiografické líčení těžkého života chudého chlapce, který se na svých cestách stává průvodcem postav z okraje společnosti
Miguel de Cervantes Y Saavedra (1547 – 1616)
- zchudlý šlechtic, nemohl se soustavně vzdělávat
- účastnil se bojů a bitev – v zajetí Turků (5 let), zbytek života prožil v dluzích a chudobě
- dílo: Důmyslný rytíř Don Quijote De la Mancha
- román, parodie rytířského románu
- hlavní postava Don Quijote, který je zblázněn četbou rytířských románů – rozhodl se, že obnoví zašlou slávu rytířství – vydá se do světa na koni (Rosinanta) a se svým sluhou (Sancho Panza) – snaží se napravovat křivdy a bojovat proti nepřátelům; pro okolí působí směšně, ale ve své podstatě je velmi hodný, ušlechtilý; hrdina je zamilován do dívky (Dulcinea)
- až ke konci života hrdina prozře a umírá
- Sancho Panza je opakem Dona Quijota – snaží se ze všeho vytěžit maximum
- Don Quijote se stal literárním i lidským typem (donkichot)
Lope de Vega (1562 – 1635)
- dramatik – asi 2000 her, vytvořil španělské národní drama = kolektivní drama – hra, kdy křivda či nespokojenost neměla viníka
- dílo: Ovčí pramen (Fuete Ovejuna)
- jméno vesnice, která se vzbouří proti konturu Gomézovi, který vesničany vykořisťuje (pronásleduje apod.) – vesničané ho zabijí, král pošle do vesnice soudce – vesnice se na to připraví – vesničané vězněni, ale nakonec jsou všichni králem omilostnění
Zahradníkův pes
- komedie
Calderon de La Barca (1600 – 1681)
- zasahuje i do baroka, dramatik i básník
- dílo: Zalamejský rychtář
- námět podobný jako Ovčí pramen

Francouzská renesance (15. století) – prohloubení krize středověkého názoru – nové myšlenky

Francouzská renesance (15. století) – prohloubení krize středověkého názoru – nové myšlenky
Francois Villon (1431 – 1461)
- autor lyrické poezie, který pocházel z chudé rodiny (tulák, pijan, rváč)
- studie na Sorbonně, zakladatel moderní poezie
- Jarmila Loukotková (Navzdory básník zpívá, Francois Villon – Šibeničník)
- autor ovlivnil spoustu spisovatelů (naše i cizí) – prokletí básníci
- dílo: Velký testament = Závěť
- zamyšlení se na svým životem – psaní o chudobě, pomíjivosti, štěstí, strachu  ze smrti, o nespravedlnosti na světě; své hříchy omlouvá autor svým osudem
- básně = upřímné vyznání
- mnohé básně mají formu francouzskou (Villonova balada)
- Provensálská píseň – 3 sloky (7 – 12 veršů) + dopěv (poslání 4 verše) + refrém – poslední verš se opakuje, v každé sloce stejné rýmy
Malý testament = Odkaz
- 4-veršové básně představující komická přání věnovaná přátelům i nepřátelům – ironie, satira, protiklad (kontrast)
- básně autor chápe jako rozloučení se známými
Francois Rabelais (1494 – 1553)
- prozaik, jeho dílo představuje vrchol francouzské prózy
- původem mnich – opustil klášter a stal se lékařem (velmi všestranný)
- dílo: Gargantua a Pantagruel
- 5-dílná románová epopej, která zachycuje historii královského rodu obrů
- satira tehdejší společnosti
- motiv obrů = zveličování nedostatků
- kritika slepé víry, mnichů, školského systému, soudu – Sorbonnská univerzita prohlásila knihu za kacířskou
Pierre de Ronsard (1524 – 1585)
- lyrický básník, člen umělecké skupiny Plejáda, která dbala o formální dokonalost – napodobování antických vzorů
- dílo: Lásky
Sonety Heleně
Michel de Montaigne (1533 – 1592)
- filozof, působil jako starosta v Bordeaux
- názory psal ve formě zvláštních úvah – esej (essais = pokus)
- zdůrazňoval víru v sebe, nehledá smysl života ve víře, odmítá náboženský fanatismus – racionalismus, navazuje na antické filozofy

Italská renesance (13. / 14. století)

Dante Alighieri (1265 – 1321)
- autor na pomezí středověkých a nových myšlenek
- předchůdce renesance
- pocházel z Florencie, vystupoval proti papežovi – vyhnanství
- dílo: Božská komedie
- alegorický duchovní epos, který má 3 části: Peklo, Očistec a Ráj
- dílo ovlivněné láskou autora k ženě (Beatrice)
- zachycuje pouť básníka k bohovi – doprovází ho básník Vergilius; autor kritizuje hříchy lidstva – až v Ráji nachází básník útěchu (provází ho tam Beatrice)
- každá část má 33 zpěvů + 1 úvodní (celkem 100); tříveršové sloky = tercíny
Francesco Petrarca (1304 – 1374)
- pocházel z Florencie, kritizoval papeže – vyhnanství, několik let žil v Avignonu, kde se seznámil s Laurou, přátelil se též s Karlem IV.
- psal především latinsky – byl korunován na krále básníků v Římě
- dílo: Zpěvník
- 366 básní, 1. část – Laura je živá, 2. část – Laura je již mrtvá
- poezie o nenaplněné kráse – obdiv, ovlivněno trubadúrskou poezií
- psaní o přírodě, kde autor nachází útěchu
- 1. část – Sonety Lauře (sonet = básnická forma, 14 veršů – 4 4 3 3)
Giovanni Boccaccio (1313 – 1375)
- pocházel z Florencie –  Petrarkův žák, zakladatel renesanční prózy
- dílo: Dekameron
- obsahuje 100 novel – příběhy spojené rámcovou povídkou
- roku 1348 odjíždí z Florencie před morem na venkov 7 šlechtičen a 3 šlechtici, aby si zkrátili volnou chvíli, povídají si po 10 večerů 10 příběhů na téma láska, nevěra, žerty…
- novela (novinka) – překvapivá pointa

Renesance a humanismus v evropské literatuře

la renaissance (renesans) = oživení (jinde reformace); humanus = lidský
- nové umělecké a společenské hnutí; zásadně změnilo společenský život, umění, kulturu, filozofii
- v Itálii od 14. století – obnovení antiky, zejména římské
- popírá středověk – důraz na pozemský život
- důvody vzniku – velký rozvoj hospodářských měst (Benátky, Janov, Florencie)
- průkopníci nového idealismu = humanisté – zejména měšťané – studování klasických jazyků, překlady zvláště latinských děl + snaha je napodobit
- důraz na nový ideál – vzdělání, poznání pozemského života
- vzorem byla Cicerónova latina
- v některých zemích je renesance označována „reformace“ – docházelo ke změnám v církvi (zejména v Německu – Martin Luther, který v mnohém navazoval na mistra Jana Husa)
- s renesancí souvisí - zámořské objevy
- odvážné zámořské plavby a objevy nových zemí (rozšíření poznání světa)
- Benátky, Florencie, Janov – 13. století – města zbohatla námořnickým obchodem a ruční velkovýrobou; toto bohatství změnilo pozvolna nejen život, ale i názory obyvatel
- mluvčí zdůrazňují – právo na plné svobody a ničím neomezené rozvíjení lidské existence
- přírodní objevy
- Mikoláš Koperník (1473 – 1543) a Galileo Galilei (1564 – 1642) – nový heliocentrický názor – otřásal povážlivou autoritou církve a naopak posílil důvěrou rozumu a vědní zkoumání
- Giordano Bruno (1548 – 1600) – filozofie založená na Aristotelovi a Tomáši Akvinském – poukaz na nekonečnost světa a vesmíru
- vynález knihtisku
- Johanes Gutenberg (1400 – 1468) – tiskl v letech 1440 – 1448 v Mohuči na dřevěném lisu z hovorných liter sestavovaných do řádků a stránek první knihy (vznik tzv. inkunábulí)
- rozvoj výtvarného umění
- Michelangelo Buenarroti (1475 – 1564) – sochař, stavitel a malíř, autor soch Mojžíše a Davida; freskové malby – Poslední soud v kapli Sixtinské a tvůrce kopule baziliky sv. Petra v Římě
- Leonardo da Vinci (1452 – 1519) – všestranný umělec, vynálezce, teoretická umění, obraz – Mona Lisa, freska – Poslední večeře
- Rafael Santi (1483 – 1520) – malíř líbezných madon (Madona Sixtínská)

Vznik a vývoj českého jazyka, jazyk národní, útvary a vrstvy národního jazyka

Praslovanština
– první jazyk Slovanů, který vznikl asi 2000 př.n.l. v oblasti mezi řekami Odra a Dněpr
– znaky praslovanštiny: - jery = ultrakrátké samohlásky (tvrdé a měkké); v ČJ zanikly podle Havlíkova pravidla: počítáme-li od konce, liché zanikaly, sudé se proměnily na samohlásku
- nosovky; v ČJ se změnily na samohlásku
- duál = dvojné číslo; v ČJ se zachoval pouze u číslovky dva, obě, u párových částí těla
- pohyblivý (např. ruština) / stálý (dynamický) přízvuk
- 7. pádů
- vid (dokonavý a nedokonavý)
- 2 jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum); do 15. století zanikly, jeden se zachoval (původně aorist slovesa být - podmiňovací způsob)
Vývoj ČJ ve 12. - 16. století
1. Změny souhlásek g > h (noga > noha]
r’ > ř (r’epa > řepa)
šč > šť (ščestí > štěstí)
- zánik párové měkkosti souhlásek (r’ > ř, b’ > b, p‘> p – zanikly; d’ > d (ď), t’ > t (ť), n’ > n (ň) – dochovaly se)

2. Změny samohlásek a) 12. – 14. století
přehlásky (po měkkých souhláskách)
a > ě (duša > dušě)
u > i (dušu > duši)
ó > ie (koňóm > koniem)
ztráta jotace
dušě > duše
b) 14. – 16. století
diftongizace (diftong = dvojhláska) – změna jedné samohlásky na dvojhlásku
monoftongizace – změna dvojhlásky na samohlásku
ó > uo > ů (bóh > buoh > bůh; mój > muoj > můj)
ú > au > ou (súd > saud > soud)
úžení
ie > í (koniem > koním; viera > víra)
  aj > ej (stejnoslabičné – vajce > vejce)

3. Vývoj tvarosloví - zánik duálu (do 15. století / výjimka)
- zánik aoristu a imperfekta / výjimka podmiňovací způsob od slovesa být
- zánik předminulého času (plusquamperfekta) – 14. století – já jsem byl psal
- rozlišení rodu životného a neživotného

________________________________________
Vrstva = útvar, který má vlastní zásobu slov
Útvar = celek, který má vlastní gramatiku i slovní zásobu
________________________________________
Jazyk národní
- jazyk společný celému národu (čeština > západoslovanský jazyk)
- důležitá je srozumitelnost a jednotnost národního jazyka

Spisovné a nespisovné útvary ČJ
I . Spisovná čeština
- reprezentativní typ, jazyk státních a úředních dokumentů, používaný v médiích, ve školách
- učí se ve škole, není příliš citová a mění se pomalu
- mluvená podoba spisovné češtiny = hovorová čeština > v soukromém projevu, je citovější volnější větná stavba
II. Nespisovná čeština
- útvary nespisovné češtiny: 1) Nářečí (dialekt > dialektologie)
- mluva, která se liší územně a místně (po zániku feudalismu pomalý zánik)
- začaly vznikat tzv. nadnářeční útvary = interdialekty (rozdíly mezi nářečími se stírají)
- v Čechách nářečí téměř zanikla (chodské a krkonošské nářečí)
- moravské nářečí: - hanácké (středomoravské) > stréček křópal
- lašské (slezské) > stryk křupal
- moravskoslovenské (východomoravské) > strýček křúpal
- nářečí moravskoslovenské má nejblíže ke spisovné češtině
2) Obecná čeština = interdialekt
- vznikla z nářečí středočeského, nejvíce používaná (na území ČR)
- znaky: - ý > ej
- é > í/ý
- protetické v“ > von
- 7. pád plurál > -ma
- í > ou
- vrstvy nespisovné češtiny: 1) Profesní mluva
2) Slang = mluva zájmových skupin
- studentský, myslivecký, vojenský a sportovní slang
3) Argot = mluva společensky deklasovaných vrstev

Nespisovná čeština se proměňuje rychleji a více reaguje na změny společenské.

Husitská literatura 1. fáze přípravná a vrcholná (do roku 1434) 2. polipanské období (1434 – 1460)

Husitská literatura
1. fáze přípravná a vrcholná (do roku 1434)
2. polipanské období (1434 – 1460)
- vrcholí proces počešťování (čeština.- jazyk teologický i úřední), demokratizace a laicizace literatury
- literatura je přístupná pro široké vrstvy, odráží aktuální problémy,
-  nenapodobují se již cizí vzory, přestávají se psát legendy, rytířská literatura a světské drama
- rozvíjejí se traktáty, kroniky, satiry a duchovní písně
- od této doby se česká literatura chápe jako literatura psaná česky
mistr Jan Hus (1371 – 6.7.1415)
- narodil se v Husinci u Prachatic
- vystudoval nejdříve artistickou, později teologickou fakultu a stal se knězem
- působil jako profesor UK, po vydání Dekretu kutnohorského (1409) se stal rektorem UK; sám měl na vydání dekretu zásluhu (Němci odešli a založili si univerzitu v Lipsku)
- od roku 1402 kázal v Betlémské kapli
- vycházel z Johna Wycliffa – příčinou špatného stavu církve je její honba za bohatstvím
- kritizoval bohatou šlechtu (podporován od poddaných a nižší šlechty)
- za kritiku odpustků byl pražským arcibiskupem Zbyňkem Zajícem uvržen do klatby a byl na něho uvalen interdikt (zákaz kázání v Praze) – Hus odchází z Prahy a káže v Kozím Hrádku a později v Krakovci
- roku 1414 mu byla nabídnuta možnost obhájení svého učení v Kostnici Zikmundem Lucemburským, ale nakonec byl 6.7.1415 upálen; roku 1416 byl upálen i Husův přítel mistr Jeroným Pražský
- dílo: - Quodlibet (latinské dílo, obsahuje projevy pronášené na UK)
- De ecclesia („O církvi“ – latinská dílo, soubor Husových názorů, kritika církve a papeže – hlavou církve není papež, ale Kristus)
- Výklad Viery, Desatera a Páteře (psáno česky)
- Knížky o svatokupectví (české dílo, odsuzování prodávání odpustků, kritika bohatství církve)
- Postila (nejčtenější kniha mezi lidmi, texty čtené při nedělních mších)
- Dcerka (návod, jak má žít správná křesťanská dívka)
- O šesti bludiech (kritika církve)
- List všem věrným Čechóm (jeden z mnoha listů adresovaný přátelům i lidem z Kostnice – žít za pravdu)
- De orthographia bohemica (Hus zasáhl do vývoje českého pravopisu – z přežkového pravopisu na pravopis diakritický – nabodeníčka dlouhé a krátké)
Hus ovlivnil i češtinu, protože jazyk odborný přiblížil k jazyku hovorovému (čeština, žádná cizí slova); stal se literárním hrdinou v pozdějších dílech.
Literatura v době husitských bojů
- Husova smrt sjednotila většinu lidí proti církvi – nejradikálnější pražská chudina vedena Janem Želivským
- proměna literatury, zásah do revolučních bojů
- největší rozvoj – bojová píseň, polemika (názorové střetnutí), poezie
Jistebnický kancionál
- autor neznámý, obsahuje i husitský chorál – Kdož sú boží bojovníci
- autor vyzývá k víře i k boji za pravdu, snaží se sjednotit vojska i příkazy pro jednotlivé boje (obhajoba voj. řádu)
Povstaň, povstaň Veliké město Pražské
- píseň Prahy v boji se Zikmundem
husitská poezie: Budyšínský rukopis
- autor neznámý, obsahuje 3 skladby: 1. Žaloba Koruny české
2. Porok Koruny české (porok = pokárání)
3. Hádání se Prahy s Kutnou Horou
- oslava Prahy a husitství, kritika nepřátel (zejména Zikmunda)
- poslední část je alegorická – Praha = krásná dívka (husité) a Kutná Hora = stařena (Zikmund)
Vavřinec z Březové
- psal latinsky: Husitská kronika (oslava vítězství u Domažlic)
Báseň vznešené Koruny české (oslava husitství)
Jan Žižka z Trocnova Vojenský řád
- uzákoněn v Havlíčkově Brodu
- seznam povinností pro všechny, tvrdé tresty za provinění (víra v boha a vysoké morální požadavky = základ)
Z 15. století pochází několik kompletních překladů bible, bible nejčtenější kniha. Na husickou tradici navazovali později jiní autoři (Tyl, Vrchlický, Čech, Jirásek, Smetana, Mikoláš Aleš, Mánes)
Polipanské období
- bitva u Lipan (30.5.1434) – porážka husitů
- literatura nemůže působit v revolučních bojích – vznikají zejména polemiky (píší je především měšťané)
- polemiky – názory různých církví (kališnici, katolíci, táborité, jednota bratrská)
Petr Chelčický (1390 – 1460)
- z jižních Čech, samouk, četl překlady
- kritik feudální společnosti, některými názory předstihl dobu
- ovlivnil například Lva Nikolaje Tolstého
- dílo: - O trojím lidu (kritika dělení společnosti na 3 vrstvy: lid rytířský, kněžský a robotný; podle bible jsou si všichni rovni
- O boji duchovním (odmítnutí jakéhokoliv boje – i husitského; uznává jen boj proti ďáblu)
- Postila (soubor nedělních kázání, kritika kněžstva za honbu za bohatstvím; uznání pouze pro lidi, kteří pracují)
- Sieť viery pravé (alegorie, síť = pravá křesťanská víra, co zachraňuje lidi z hříchu, je neustále trhána „rybami“, nejvíce škodí papež; kromě největších škůdců naráží na ostatní vrstvy, proklamuje ji za moci – chtivé a tím více nebezpečné)
Jednota bratrská
- původně skupina náboženských horlivců (zealots) – inspirace Petr Chelčický
- 1458 – usazení na panství Kunvald u Žamberka, vůdce Řehoř Krajčí (mnich)
- pracovali především tělesně, odmítali vzdělání, oslovování – bratře, sestro
- 1467 – zvolení biskupa (samostatná církevní organizace – šlechtici, měšťané i duchovní vrstvy))
-  ze začátku pronásledováni, v 16. století významní – zakládání škol (podpora vzdělání), jednota významnou nositelkou kultury a vzdělání

Doba husitská a předhusitská

Doba předhusitská – Husovi předchůdci
- ke konci 14. století se začíná prohlubovat krize ve společnosti
- Václav IV. nedokázal krizi zvládnout, nespokojenost lidí – revoluční nálady (odraz především v náboženské oblasti)
- nejvíce kritizovaná církev za rozmařilý život – nesoulad s biblí (mění se literatura a její žánry)
- do popředí vystupuje kazatelství a literatura vzdělavatelská
- revoluční hnutí vrcholí dílem mistra Jana Husa – husitské hnutí
- již před Janem Husem kritizovali život církve někteří kazatelé  (tzv. Husovi předchůdci) – požadovali reformu církve a nápravu společnosti na náboženském základě (v souladu s biblí)
- Matěj z Janova   - podílel se na založení Betlémské kaple
- vyzýval šlechtu a církev ke skromnosti
- Jan Milíč z Kroměříže - notář Karla IV., později kanovník Svatovítské katedrály
- vykonal 2 cesty do Avignonu za papežem, aby obhájil své učení
- Konrád Waldhauser - kázal v Sýnském chrámu
- vyzýval bohaté, aby se dobrovolně vzdali svého majetku
- Tomáš Štítný ze Štítného (1333 – 1410)
- jihočeský zeman, velmi vzdělaný, konec života prožil v Praze
- první klasik české naučné literatury, nejdříve psal pro děti, později pro veřejnost
- překládal latinské a německé náboženské spisy (vykládal česky význam), používal vytříbený jazyk
- požadoval zachování feudálního řádu (soulad s biblí)
- psal ve formě traktátů (původně pojednání o některé náboženské otázce, později i z jiných oborů)
- dílo: - Knížky šestery o obecných věcech křesťanských (pojednání určená celé středověké společnosti, udělení rad)
- Řeči besední (základy křesťanské věrouky)
- Řeči sváteční a nedělní (výklady k částem evangelií)
- Knížky o šašiech (autor jako první vysvětluje pravidla šachů v češtině)

Česky psaná literatura (doba vrcholného středověku)

Vedle duchovní literatury se rozvíjela i světská literatura, vliv německé literatury. Někteří autoři ještě používají latinu.
a) latinská tvorba
Petr Žitavský – Zbraslavská kronika (do roku 1338, napsána mravně, po Kosmově kronice nejzdařilejší dílo)
Legendy
- Vita Major (o sv. Prokopovi)
- Jakub de Voragine – Legenda Aurea (Pasionál)
b) česká tvorba
- duchovní: - duchovní lyrika: Kunhutina modlitba, Buoh náš všemohúcí
- spor (filozofický žánr): Spor duše s tělem (zda za lidské hříchy může tělo nebo duše)
- legendy: O sv. Jiří (postava rytíře)
- světská: - Alexandreida
- první český veršovaný epos (rytířský), dílo je anonymní (1310), 9 000 veršů (1/3 se dochovala)
- čerpání z latinské předlohy, kterou napsal francouzský básník Qualter Castellionský
- líčí život a skutky Alexandra Velikého (4. st. př.n.l.) + doba posledních Přemyslovců (Alexandr je líčen jako ideál středověkého panovníka – Přemysl Otakar II.)
- kritika měšťanů a poddaných (autor zřejmě z vyšší šlechty), kritika rozpínavosti cizinců v Čechách
- Dalimilova kronika
- první česká kronika – veršovaná (konec 13. století), autor neznámý (označení – Tomáš Pěšina z Čechorodu)
- kritika vyšší (cizí) šlechty, zastání se poddaných, inspirace: Kosmova kronika, staroslověnské období, legendy…
- např. kapitola. O selské kněžně Boženě (protiněmecký postoj)
- společenské a politické období 1. poloviny 14. století: - období vlády posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků
- rozvoj kultury i hospodářství
- rozvíjí se gotika
- tendence: - demokratizace (zpřístupnění širokým vrstvám)
- zesvětštění + laicizace
- literatura doby Karlovy (1346 – 1378)
- Karel IV. - za jeho vlády největší rozkvět, ke konci vlády první hospodářské a politické problémy
- velmi vzdělaný (5 jazyků)
- v roce 1348 založil Karlovu Univerzitu (nejstarší středoevropská univerzita)
- KU – teologická, právnická, lékařská a artistická (později filozofická) fakulta; Karolinum (původně kolej)
- dopisoval si s F. Petrarkou (renesance)
- díla (především latinsky): - Vita Caroli (vlastní životopis)
- Korunovační řád (právnické dílo)
- Karlův zákoník (Majestat Carolina)
- Legenda o sv. Václavu (latinsky)
- legendy: - Život sv. Kateřiny
- o královské dceři Kateřině, která přijala křesťanství a zasnoubila se Kristu, pro svou víru umučena; psáno vyšším stylem
- sv. Kateřina = patronka artistické fakulty UK
- Legenda o sv. Prokopu
- z latinské předlohy Vita Major
- o zakladateli sázavského kláštera, psáno lidovým jazykem, přístupné širokým vrstvám
- próza s duchovní tematikou: - Gesta Romanorum (římské povídky)
- Olomoucké povídky (používáno při kázání)
- drama: - Mastičkář  (zábavný charakter, výsměch šarlatánství; z původně náboženské hry O třech Mariích)
- literatura filozofická: - Tkadleček (úvahy o dobru a zlu)
- veršovaná rytířská epika: - Tristan a Izalda (český překlad)
- Trojánská kronika (próza o Trojské válce, 1. česká tištěná kniha – 1468, prvotisky = inkunábule)
- O Šifrídovi a Bruncvíkovi
- didaktická literatura (překlady a úpravy Ezopových bajek):
- O lišce a džbánu
- Smil Flaška z Pardubic - Rada otce synovi (jak má žít mladý šlechtic)
- Nová rada (alegorické dílo)
- Svár vody s vínem
- lyrika: - dvorská – Závišova píseň
- milostná – Jměj se dobře, srdéčko; Andělíku rozkochaný
- žákovská (vaganti = potulní studenti) – Makarónské verše (latinské i české verše), Zanechme učení, Detrimentum pacior (Trpím bolestí), Píseň veselé chudiny
- satiry: - studentské – Podkoní a žák (hádka sluhy a studenta, o to, kdo se má lépe – bez rozšeření)
- měšťanské – Hradecký rukopis (autor měšťan kritizuje měšťany)
- Desatero kázanie božie (parafráze Desatera, autor na straně chudých)
- Satiry o řemeslnících a konšelích (kritika měšťanů, použití hovorové češtiny)
- cestopisy: - Marco Polo – Million
- Vavřinec z Březové – Mandeville (fantazie)
- odborná literatura: - Mistr Klaret – Slovník (zachycení slovní zásoby)

Počátky literatury na našem území | Staroslověnská a latinská literatura

Počátky české literatury vidíme v období staroslověnské vzdělanosti v 9. až 11. stol. Rozvoj literatury je spjat se vznikem křesťanství a se vznikem nových států. Roku 863 k nám přichází z Byzance dva učenci Konstantin a Metoděj (Rostislav o to požádal byzantského císaře Michala III., protože se obával vlivu bavorských kněží). Cílem bylo vyučení domácího duchovenstva, které mělo vytvořit hráz kněžím franckého původu. Aby mohli svého cíle dosáhnout, zavedli do bohoslužby slovanskou řeč tzv. staroslověnštinu. Pro literaturu zavedli písmo hlaholici - z řecké abecedy. Oba bratři působili na Velehradě. Roku 869 umírá Konstantin v Římě a Metoděj se vrací zpět na Moravu, kde roku 885 umírá. Jeho žáci jsou poté vyhnáni knížetem Svatoplukem.Centrum staroslověnštiny se přesunulo do přemyslovských Čech.
Do staroslověnštiny byli přeloženy důležité náboženské texty (části bible, modlitby i náboženské písně). Cyrilometodějská mise měla hlavně politický charakter. S rozvojem písma vznikaly i první písemné památky.
Proglas
- je to veršovaná předmluva k překladu evangelia (důraz práva na mateřský a bohoslužebný jazyk)
- autor je zřejmě Konstantin – 2. polovina 9. století
homiletické texty (určeno ke kázání)
- Abecední modlitba (autor asi Metoděj)
právnické texty (řecké překlady – autor asi Metoděj)
- Nomokánon
- Zákon sudnyj ljudem
Moravsko-panonské legendy:
1. Život Konstantinův (vyšší styl; na pomezí historie a fantazie; boj proti trojjazyčníkům; opis až koncem 15. století)
2. Život Metodějův (jednodušší, stručnější; obhajoba slovanské liturgie proti bavorským kněžím)
a) staroslověnská tvorba (Sázavský klášter)
hagiografie (legendy o svatých)
1. staroslověnská legenda o svatém Václavu (polovina 10. století) – politické cíle
2. Kniha o rodu a utrpení sv. Václava (1000)
Legenda o sv. Ludmile, o sv. Prokopovi, sv. Vítu, sv. Benediktovi …
homiletické texty
- Nikodémovo evangelium (zakázané, důležitá je fantazie)
písně a modlitby
- píseň: Hospodine, pomiluj ny („Pane, smiluj se“; nejstarší staroslověnská duchovní píseň – konec 10. století, zpíváno při korunovacích českých knížat a králů) – prosba o mír a úrodu
b) latinská tvorba (11. – 13. století rozvoj pouze latinské kultury)
hagiografie
- Václavská legenda
- Ludmilská legenda
- Kristiánova legenda – Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily (konec 10. století – popisuje události tehdejší doby – Václav a Ludmila, Konstantin a Metoděj, Bořivoj …)
- Legenda o sv. Prokopu (Vita Minor)
homiletické texty
- Opatovický homiliář (12. století, určeno ke kázání)
historiografická literatura
- Kosmova kronika (Cronica Boemorum)
- první kronika o českých zemích; dílo historické, ale patří i do krásné literatury – objevuje se zde i humor
- 3 části: - Bájné vypravování starců
- Hodnověrné vypravování svědků
- Události, které Kosmas sám zažil
- autor se vůbec nezmiňuje o staroslověnštině, jinak vystupuje jako vlastenec podporující vládu Přemyslovců
- Kosmas – vzdělaný (západní univerzity), kanovník Svatovítské kapituly, sepsal dějiny (od potopy světa – r. 1125, kdy umírá)
Kanovník vyšehradský (o historii, autor neznámý, proti německý postoj)
Mnich sázavský – zobrazuje období staroslověnské
Od 13. století se v latinských památkách začala objevovat první česká slova, krátké věty (glosy = vpisky), později celé věty – 1. zapsána v zakládací listině Kapituly litoměřické.
1. česká památka – duchovní píseň: Svatý Václave, vévodo země české (12./13. století, do roku 1918 hymna, původně 3 sloky, později rozšířena); Ostrovská píseň (další památka napsaná česky – polovina 13. století)

Indoevropské, slovanské jazyky a jejich členění

Indoevropské jazyky prošly divergentním vývojem (rozčlenění do mnoha větví); opakem divergentního vývoje je vývoj konvergentní.
Indoevropské jazyky: 1. indické
a) staroindické (védština)
b) novoindické (hindština, cikánština…)
2. íranské (perština, afghánština)
3. albánština + arménština
4. řečtina
a) starořecký jazyk
b) novořecký jazyk
5. italské – latina
a) klasická
b) lidová
6. románština (italština, španělština, portugalština, francouzština, moldavština, rumunština)
ad 6. rétorománština, katalánština
7. germánské (němčina, angličtina, holandština, dánština, islandština, norština, švédština, vlámština)
8. baltské (lotyština, litevština, pruština)
9. keltské (góthština, bójština, irština, velština, skotština)
10. slovanské
  11. vyhynulé (chetitština – rozluštil ji Bedřich Hrozný, tocharština)

Členění slovanských jazyků: a) západní (čeština, slovenština, polština, vyhynulé – horní a dolní lužická srbština, pomořanština)
b) východní (ruština, běloruština, ukrajinština)
c) jižní (srbština, chorvatština, slovinština, makedonština, bulharština)

________________________________________

Praslovanština – první jazyk Slovanů, který vznikl asi 2000 př.n.l. v oblasti mezi řekami Odra a Dněpr
– znaky: ultrakrátké samohlásky (liché od konce zanikly, sudé se proměnily na samohlásky), nosovky (změnily se na samohlásky), duál (dvojné číslo), pohyblivý přízvuk, 7. pádů, vid, 2 jednoduché minulé časy (aorist, imperfektum)…
– ve dvou podobách: azbuka a latinka

Staroslověnština – první slovanský spisovný jazyk (literární), jehož tvůrci byli Cyril a Metoděj (863), základem bylo bulharsko makedonské nářečí.
– hlaholice (základem byla malá písmena řecké abecedy), cyrilice (zjednodušená hlaholice, vznikla z ní azbuka)

Řeč a jazyk, jazykověda a její disciplíny

Z biologické a společenské podstaty sdělování vyplývá podstatný rozdíl, který existuje mezi řečí a jazykem. Řeč chápeme jako obecně lidskou schopnost článkovanými zvuky vyjadřovat obsahy vědomí. Jazyk představuje souhrn výrazových a významových prostředků užívaných v tom kterém národě. Obecně lidská schopnost řeči se uskutečňuje prostřednictvím konkrétního jazyka, např. češtinou. Mluvou rozumíme aktuálně probíhající sdělování mezi mluvčím a posluchačem. Z rozlišení řeči, jazyka a mluvy je patrné, že řeč a mluva jsou individuálním výkonem uživatele jazyka, zatímco jazyk je společenským výtvorem.

________________________________________
řeč – schopnost člověka vytvářet artikulovanými zvuky promluvy a sdělovat obsah svého vědomí
jazyk – systém ustálených znaků, pravidel a jejich užívání
znak –  sluchová nebo grafická úprava
________________________________________

funkce řeči: 1. dorozumívací (komunikační)
2. myšlenková – sdělování obsahu vědomí
3. expresivní (výrazová) – vyjadřování citů, nálad či postojů
4. apelační (výzvová) – působení na okolí
5. estetická – působení na city, snaha vyvolat krásno

jazyky: •  jazyk mateřský – jazyk našeho nejbližšího okolí, poznáváme ho z úst matky
•  jazyk národní – jazyk společný celému národu
• jazyk přirozený – vznikl dlouhodobým vývojem lidské společnosti, má zvukovou i grafickou podobu, na světe jich je přes 3000
• jazyk umělý – jazyk vytvořený uměle, např. esperanto, Ido, všechny programovací jazyky, znaková řeč, Braillovo písmo, signály (kouřové, světelné, vlajkové), Morseovka, značky matematické, fyzikální či chemické, mezinárodní pojmy …

Každá věda má svůj předmět zkoumání. Jazykověda (lingvistika) je věda o řeči a jazyce. Podává vědecký popis řeči a jazyka, jejich podstaty, funkcí a fungování.

jazykovědné disciplíny: 1. Hláskosloví – jazykovědná disciplína, zabývá se zvukovou stránkou jazyka
a) fonetika – nauka o tvoření hlásek v mluvících orgánech
– základní jednotkou je hláska
– zabývá se sluchovým vnímáním hlásek, slabikami, slovním přízvukem, tempem řeči, větným přízvukem i melodií
b) fonologie – nauka o fonémech
– základní jednotkou je foném – nejmenší zvukový prvek, který je schopný rozlišit význam slova
c) ortoepie – nauka o spisovné výslovnosti hlásek
d) ortografie – nauka o spisovném pravopisu

2. Gramatika (mluvnice) – popisuje mluvnickou stavbu jazyka
a) morfematika – nauka o morfémech, jejich stavbě, druzích, kombinačních schopnostech
– základní jednotkou je morfém – nejmenší část slova, mající ustálenou formu i gramatický význam
b) morfologie (tvarosloví) – nauka o slovních druzích, o vnitřní stavbě slovních tvarů
c) syntax (skladba) – nauka o stavbě vět a souvětí

3. Lexikologie – nauka o slovní zásobě

4. Lexikografie – věda, která se zabývá sestavováním slovníků

5. Sémantika – nauka o významu slov

6. Slovotvorba – nauka o tvoření slov

7. Stylistika – nauka o slohu, jazykovědná disciplína, zabývá se podstatou stylu, vymezuje funkční styly, slohové postupy a útvary
styl – slohový způsob výběru jazykových prostředků, jejich využití a uspořádání do souvislého jazykového projevu

8. Dialektologie – nauka zabývající se studiem nářečí (dialektů)

9. Moderní jazykovědné disciplíny – psycholingvistika, sociolingvistika …

Středověká literatura - 5. až 15.stol.

- formují se první národní a státní útvary => národní jazyky a vznikají první písemné památky
- celý středověk křesťanství – z toho vycházelo společenské myšlení, morálka a názory na umění => svět je neměnný, založený na určitých principech, které musí člověk dodržovat
- největší autoritou byla Bible
- rozvoj románského a gotického slohu

Literatura v církevním prostředí
- církev hlavní nositelka vzdělání a kultury – střediska = kláštery, církevní školy
- první památky – náboženské texty, hlavní hrdina je světec – vzdělaný, ušlechtilý.
- nejdůležitější žánry – legendy o životě svatých, duchovní písně k obřadům, modlitby
- literatura psaná ručně, orientace na první písmena tzv. iniciály – literatura psaná latinsky.

Světská literatura v národních jazycích
a) určená šlechtě – hrdinské a rytířské eposy (antické vzory)

Anglie
Beowulf
- staroanglický hrdinský epos, vychází z nejstarších pověstí germánských národů
- hrůzostrašný děj
- ponaučení – spojení pohanství, antiky i náboženství
- Beowulf přemohl obludu Grendela

Francie
Písně o činu (Chansons de geste)
- cyklus starofrancouzských lidových eposů
- královský cyklus – postava Karla Velikého a jeho družiny => Píseň o Rollandovi – různá dobrodružství

Německo
Píseň o Nibelunzích
- ze staré germánské mytologie – hlavní hrdina rytíř Siegfried - hrdinské skutky
- hlavní motiv = láska, zrada, boj o moc, statečnost a oddanost
Východní Slované
Slovo o pluku Igorově
- epos pochází z historické události o tažení knížete Igora proti kmenům Polovci

Jižní Slované
Junácké zpěvy
- hrdinský epos
Rusko - byliny
Ilja Muromec a Slavík Loupežník
- o porušení slibu
Dvorské(rytířské)  eposy
Francie
Tristan a Izolda
- původně lidová pověst o síle lásky, oblíbená, přepracovávaná, Tristan – statečný rytíř
Anglie
O králi Artušovi a jeho družině
- vychází z keltské pověstí – hlavní hrdina král Artuš, různá dobrodružství např. hledání svatého grálu
Španělsko
Píseň o Cidovi
- veršovaná romance – hlavní postava rytíř Cid – historická postava – o jeho životě a skutcích

Dvorská(kurtoazní) lyrika
courtois = dvorský, dvorný, ušlechtilý, oddaný
- 12. - 14.stol., milost. poezie, základ „rytířský kult ženy”, rytíř bezmezně miluje ženu z vyšší společnosti (láska platonická)
- autoři - básníci a zpěváci v jedné osobě, potulní rytíři, hráli na lyru:
Francie – trubadúři
sever Francie – truvéři
Německo – minnesängři
později – žakéři, žertéři, žongléři
zjemnění jazyka =>nové básnické útvary
a) alba (svítáníčko) – skladba o loučení milenců za úsvitu
b) pastorela ( pastýř. milost. píseň)
c) epistola (píseň formou milost. dopisu)
d) kansóna (píseň, stará, lyric., básn. forma, složená z 5-10 stejně stavěných strof)
příklad dvor. lyriky: Dřevo sě listem odieva


b) určená měšťanstvu
zábavný, komický charakter:
a) fabliaux[fablijo]- epický žánr, rozvoj ve Francii, krátká, veršovaná, komická povídka, vychází ze slov. hříčky nebo anekdoty, skoro vždy se vysmívá nějaké hlouposti, př. Román o lišákovi
b) zvířecí epos- epický útvar blízký bajce, veršovaný, komický účinek, vzletná slova, malicherný námět, vysmívá se hloupostem
c) středověké drama- světské drama vzniká z náboženských her, původně hrány v kostelech a chrámech, později se vytratil svět. námět, hrány na tržištích, apod.