Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

Buddha vyložil svoje pojetí správného života vedoucího ke spáse, vyslovil 5 základních příkazů:

Buddha vyložil svoje pojetí správného života vedoucího ke spáse, vyslovil 5 základních příkazů:
1) nezabíjej živé
2) neber, co ti nedávají
3) nemluv nepravdu
4) nepij opojné nápoje
5) nebuď necudný

Těchto 5 příkazů má blízko ke křesťanství. Buddha např. řekl ,,Překonávej hněv srdečností, zlo dobrem... Nikdy nevymizí ze světa nenávist nenávistí, nenávist přemáhá jen láska!,,
Příbuznost s Kristovým učením je dána tím, že oba se v zásadě obracejí ke všem lidem bez rozdílu kasty, stavu, národnosti apod. To znamená, že obě náboženství vyjadřují všelidské hodnoty a mravní normy.
Pro křesťanství je posvátný text Starý a Nový zákon a osoba Ježíše Krista. Pro buddhisty je to Tripitaka, neboli tři koše. Tento buddhistický kánon o třech částech, shromáždila po Buddhově odchodu skupina mnichů. Nejstarší soubor posvátných textů se skládá ze dvou hlav: Vinaje a Sútry. K těmto dvoum hlavám se přidal Abhidharma a později z nich byl vytvořen trojdílný kánon Tripitaka.
Buddhisté kladou větší důraz na meditaci. Avšak v buddhismu rozlišujeme dvě základní formy modlitby: profétickou a mystickou modlitbu. Pro křesťany je modlitba důležitá, pomocí ní se obracejí přímo k Bohu.





Literatura:
1) KUNG, Hanz; BECHERT, Heinz. Křesťasntví a Buddhismus. Praha: Vyšehrad, 1997.

TÉMA: Mezináboženský dialog: Buddhismus a Křesťanství

BUDDHISMUS A KŘESŤANSTVÍ

1) počátek – povolání
2) monoteismus
3) existence posvátného textu
4) osoba zakladatele
5) modlitební praxe a liturgie
6) otázka spásy

Buddhismus vznikl z učení Buddhy, jedná se o učení o spáse. Předpoklad je nauka o koloběhu zrození a základem jsou čtyři pravdy. Křesťanství je monoteistické náboženství. Společný jmenovatel je jeden jediný Bůh.
Křesťané věří v jednoho Boha. Člověk v křesťanství potřebuje spásu a není schopen sebe-spasení na rozdíl od buddhismu, kde se člověk může spasit sám. Tuto spásu Buddhisté mají v tzv. nirváně. Každý člověk, aby se mohl spasit, musí projít stejnou cestu jako sám Buddha. Na koci této cesty není útěcha, ale rozplynutí existence člověka v nirváně.
V křesťanství stejně jako v buddhismus je prorokem muž. V křesťanství je to Ježíš Kristus. Kristus zemřel mučednickou smrtí,  byl to nepolitický vůdce,  neměl děti a neoženil se. V Buddhismu je to Siddhárta Gauthama. Žil v letech 563 - 483 př.Kr.  Buddha znamená  - probuzený. Sedm let meditoval a přišel na myšlenku čtyř ušlechtilých pravd (dharma):
1. Všechno je strast (i samotná existence)
2. Strast způsobuje žízeň po životě
3. Je třeba se vymanit ze sansáry (koloběh převtělování)
4. K tomu slouží 8 - dílná cesta (duševní usebrání a očista)
Buddha stejně jako Ježíš Kristus se údajně narodil z neposkvrněného početí. Duch svatý na sebe vzal podobu bílého slona. Matce Buddhy bylo 40 let.
Buddhismus stejně jako křesťanství mají společné hodnoty, jako jsou: pokora, skromnost a ochota pomáhat.
Rozdíl  mezi indickými a semitskými náboženskými představami je: V semitských náboženstvích ( judaismu, křesťanství, islámu) je Bůh pán a člověk jeho služebník, poddaný, kdežto Indové zdůrazňují jejich identitu (totožnost).

Koncentrace soteriologického významu v události Kristova kříže

Koncentrace soteriologického významu v události Kristova kříže
Celý příběh osoby Ježíše má spasitelský význam. V životě Ježíše se vše koncentruje ve velikonočním dramatu. Spasitelský význam má celý Ježíšův život, ale koncentruje se to v kříži. V každém životním příběhu jsou určité uzlové body; stejně tak v životním příběhu Ježíše jsou uzlové body, koncentrace jsou pak velikonoční události.

Nesprávné a diskutabilní pojetí soteriologického významu Kristova kříže
1/ Při čtení Ottových skript nabýváme dojmu, že vykoupení je způsobeno aktem vtělení. Toto je nesprávné, jelikož:
- pak by kříž byl něčím nadbytečným
- pak by byl člověk vykoupen bez svého přičinění (k tomu, aby byl člověk vykoupen, musí se o to přičinit)
- člověk dochází k ospravedlnění skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista
2/ Ježíš zvítězil nad mocí zla, ale neplatil ďáblovi výkupné svou krví: v NZ se nikde neříká, komu platil Kristus výkupné; Bůh je Pánem jak člověka tak ďábla  => proto je nesprávné tvrdit, že Kristus platil výkupné ďáblovi.
Ani nemohl Kristus platit výkupné svému Otci, protože nás Otec nedržel v žádném vězení.
3/ Kříž není zástupný trest (že Kristus snášel tento trest, kterým by Otec potrestal nás) – to je nesprávné, protože Bůh je láska. V Trojici nemůže být rozpor (nemůže být Otec rozhněván a Syn milosrdný). O Božím hněvu se mluví analogicky (nám se to jeví jako hněv) – Bůh se nehněvá, ale to, co není láska, tak to „sežehne“ oheň Boží lásky.
4/ Jestli Ježíš zažíval pekelná muka – utrpení Ježíše bylo nezměrné, ale podstata pekla je beznaděj => Ježíš neumíral v beznaději => nezažíval pekelná muka.
5/ Kristus platil něco Bohu – Bůh je spravedlivý a za svou urážku musí požadovat spravedlivé zadostiučinění. Ale celé stvoření nemůže toto zadostiučinění udělat, proto posílá svého Syna. Tato teorie je neudržitelná, protože pořád je zde řeč o tom, že Kristus Bohu něco platil. Ale Bůh je láska.
Neexistuje kategorie, která by soteriologický význam dokázala plně vystihnout, vše jsou to analogie. Biblická kategorie jsou: vykoupení, smíření, oběť; mimobiblické: zadostiučinění, zásluha. Kříž je tedy:

A/ Zadostiučinění – na nemoc hříchu je nejlepší terapie, jakou Bůh vybral (spasitelské dílo je terapeutický proces). Bůh chce člověka dovést k duchovnímu zdraví. Toto spasitelské dílo je nejlepší lék na hřích.
Zadostiučinění: a/ teocentrické – Bůh kvůli své cti požaduje náhradu – Anselm
                         b/ antropocentrické – uzdravení člověka, vrací se čest člověka – Akvinský

B/ Zásluha – v Písmu je napsáno, že spása je DAR (Boží transcendence), ale záleží na skutcích (podle skutků budeme souzeni – Boží spravedlnost).
Milost posvěcující = počátek oslavení, oslavení = dovršená milost. Bůh se nám daruje bezvýhradně (bez ohledu na to, jaký jsem a jak se chovám), člověk svými dobrými skutky si otvírá srdce, aby mohl přijímat toto Boží sebedarování.
U Krista: Kristus nás nevykoupil svým utrpením, ale vnitřním úkonem utrpení. Takže spása není pasivní (kříž – to je zlo), ale aktivní (prožívání utrpení). Spása je svobodný Boží dar, Ježíš je prostředník, spása se k nám dostává skrze Ježíše. Bůh se daruje Ježíši v úkonu vtělení a Ježíš má toto Boží darování reprezentovat viditelně člověku => Bůh se daruje člověku skrze lidské dílo Ježíše Krista

C/ Vykoupení a cena spásy:
Vykoupení – ve SZ za dluhy, když někdo nemohl zaplatit, tak šel do dlužního otroctví (nejbližší příbuzný měl právo a povinnost tohoto příbuzného vykoupit), tak to bylo v Izraeli; tady je to pojímáno, že Bůh vykoupil Izraele. Analogie: Bůh je naším nejbližším příbuzným, ale nikomu nic neplatí. Vykupitel ve SZ je Hospodin, v NZ je Kristus (to poukazuje na Ježíšovo božství). Vykupitel a spasitel je celá Trojice; lidské dílo vykoupení přísluší vtělené osobě Slova (Ježíš).
Cena – odpovídá velikosti hříchu (Anselm), že Bůh přesně vypočítá a „platí“ přesně to, co je třeba; cena je přemrštěná (Tomáš Akvinský, Bonaventura), že Bůh, když vidí, že jeho dítě potřebuje vykoupení, tak nepočítá a „hodí celý měšec“ (to svědčí o Boží lásce).
D/ Oběť – oběť implikuje kult, tím se míří na liturgii, kněžství... Oběť a kněžství patří k sobě. Oběť je otázkou vnitřního úmyslu. Kristův kříž je obětí, ale je třeba se na to dívat analogicky. Nelze se dívat na tuto oběť religionisticky nebo starozákonně. V NZ se hovoří o oběti konkrétní (naproti tomu ve SZ obecně):
1/ Ježíš hovoří o své oběti jako o oběti smlouvy (Ex) – nejdřív se sklání Bůh k Izraeli, pak je odpověď Izraele
2/ Jan klade důraz na oběť Beránka (J) – je to vysvobození z Egypta
3/ Žid; 2 Kor 5,21 hovoří o oběti smíření – jde o obnovu společenství; nikde není ve SZ řečeno, že by se usmiřoval rozhněvaný Bůh. Ve SZ je obraz vyhánění kozla s hříchy lidí do pouště.
4/ Ef 5,2 oběť jako celopal – zvíře se obětovalo celé; Bůh se dává člověku celý (když se to převede na Trojici)
5/ Iz 53,12 oběť služebníka Hospodina – důležitý byl vnitřní úmysl, zvíře bylo zástupné (liturgie musí vyjadřovat rozhodnutí vůle – rozhodnutí srdce). Oběť je způsob, jak člověk odpovídá Bohu na jeho sebedarování. Pravá oběť je oběť Ježíše Krista, všechny ostatní oběti jsou analogické (jak za SZ tak i ty dnešní).
E/ Odpuštění a smíření – 2 Kor 5,17 – 21 – zde je patrné, že Bůh usmiřuje sám se sebou. Usmíření je obnova společenství. Když je poškozený a ten, kdo poškozuje (provinilý), odpuštění je akt poškozeného. Bůh je odpuštění samo; Bůh nemá nic společného se zlem => Bůh netrestá člověka, ale člověk se „trestá“ sám, když se odlučuje od Boží lásky. Provinilý má bolest z odloučení od Boha, lituje, Bůh se vciťuje do této bolesti člověka, člověk odpovídá na Boží sebedarování (je to, jako když se roubuje strom – rána k ráně). Bůh odpouští a smiřuje nás se sebou samým, protože my toho usmíření nejsme sami schopni, proto přichází Ježíš, aby doplnil to, čeho my nejsme schopni. Odpuštění je možné třeba jen z jedné strany (když poškozený odpustí provinilému), ale nemůže ho nutit k smíření (k obnově společenství), když ten druhý nechce.

Význam vzkříšení a kříže Krista a dary Ducha svatého
Soteriologický význam vzkříšení – exemplární příčina spásy a také finální příčina spásy. V eucharistii je Kristus vzkříšený a to proto, že vzkříšení zahrnuje vše.
Dary Ducha Svatého – cílem těchto darů je to, že se Bůh chce člověku darovat.

Spása a vykoupení Spása je zbožštění; - vykoupení je překonání hříchu

Spása a vykoupení
Spása je zbožštění; - vykoupení je překonání hříchu (odblokování člověka, který je zablokován hříchem; odblokování Božímu sebedarování). Spása je širší pojem a původnější, vykoupení je užší pojem. Adam před prvním hříchem potřeboval zbožštitele (spasitele); po prvním hříchu potřeboval vykupitele. V duchovním životě nejde jen o překonávání hříchů. Spása zahrnuje i vykoupení.

Dějiny spásy
Spása se odehrává v dějinách; je to svobodné Boží jednání a sebedarování se člověku a lidská odpověď na toto Boží sebedarování. Univerzální dějiny spásy začínají Adamem, po prvním hříchu začínají dějiny spásy mít rozměr dějin vykoupení. Abrahámem začínají partikulární dějiny spásy (vyvolení národa – Izraele).
Lidem byly nabídnuty 4 smlouvy, tyto smlouvy míří nějakým způsobem ke Kristu (největší smlouvě). Spása je vždy skrze Ježíše Krista.
Ježíš z Nazareta – univerzální spasitel – to je pravda víry; Pravda v Trojici – Slovo – Ježíš, vydechuje lásku; je ten, který se z lásky ke všem vydává.

Spasitelská hodnota mimokřesťanských náboženství
Každý člověk může dojít spásy i když není pokřtěn; když je to nezaviněné, když hledá pravdu a žije podle svého svědomí. Když člověk přísluší k nějakému náboženství, má to význam pro spásu?
Exkluzivismus – tady se říká, že mimo církev není spása (K. Barth)
Inkluzivismus – příslušnost k nějakému náboženství (nekřesťanskému) má význam (toto uznává magisterium)
Pluralismus – spása je v Bohu a Kristus je jedna z cest (→ Kristus je dán na rovinu Budhovi atd.) – toto je nekřesťanské pojetí.

SOTERIOLOGIE Když se řekne: Ježíš je spasitel - to znamená, že je to jeho funkce vzhledem ke mně.

SOTERIOLOGIE

Když se řekne: Ježíš je spasitel - to znamená, že je to jeho funkce vzhledem ke mně. Pokud ale studujeme dále, zjišťujeme, že Ježíš se spasitelem nestal, ale že jím je. Poměr mezi kristologií a soteriologií se dá znázornit jako elipsa se dvěma ohnisky:

Tajemství převyšující naše chápání
Ten, který visí na dřevě kříže je jeden z Trojice, Boží Syn. Spása je zbožštění člověka - toto je tajemství, které převyšuje chápavost, protože spása je od Boha.
Kříž je objektivní aspekt soteriologie (význam kříže a Ježíšova života bez ohledu na to, jestli tomu člověk věří nebo nevěří), člověk je subjektivní aspekt soteriologie (vliv spásy na každého člověka).
Spása podle Boha a spása podle člověka
Spása - má výrazně terapeutický rozměr (spása má něco společného se zdravím); charakteristikou spásy jsou zázraky a uzdravení (v SZ je velmi málo zázraků, snad 4 - 5, v NZ je jich daleko víc).
Spása je osvobození od nějakého zla; pojem spásy je mnohoznačný. Zlo je nedostatek dobra (nemusí být dáno jen hříchem). Adamovi, když byl stvořen, tak mu ještě něco chybělo (Adam nebyl ještě zbožštěn - Adam měl před sebou nějaký cíl, ke kterému byl zaměřen → Adam potřeboval spasitele ještě před prvním hříchem; dějiny spásy začínají stvořením). Ježíš nám přinesl víc než nám Adam ztratil.
Spása pro hladového je, že se nají; pro nemocného, že se uzdraví…atd. člověk je v nějaké špatné situaci a chce se z toho dostat.
Izraelité jsou v otroctví, prosí o vysvobození (spása podle člověka); Bůh je vyvede a dá jim zákon, podle kterého mají jednat (spása podle Boha), ale oni toho nejsou schopni, proto putují po poušti, aby se obrodili a mohli vejít do zaslíbené země.
K duchovnímu životu je spása podle člověka potřebná, protože v tom poznáme, že Bůh nás miluje, spása podle Boha jsou vlastně prožitky živého Boha (noc smyslů, zažívání působení DS), těm my nerozumíme. Tam je třeba se „položit“ do dlaně Boží a nechat se vést.

Ježíšova lidská osoba a osobnost

Ježíšova lidská osoba a osobnost

Osoba je ontologický základ (a tedy vztahovost), ke kterému se prožívání vztahuje. Toto prožívání sebe samotného je pak osobnost. Ježíš má lidskou osobnost (jako člověk prožívá sebe samotného).

Problematika Ježíšova vědomí a poznání

U Ježíše jsou dva způsoby poznání (v božství je vševědoucí, v lidství není vševědoucí; toto vyplývá z toho, že Ježíš má dvě vůle). Ježíš nevěděl, protože chtěl (chtěl se stát člověkem se vším všudy); toto chtěl nejprve vůlí božskou a pak také lidskou. Vědění, kterým by nějak přesahoval lidství, tak toho se zřekl. Také nevěděl, co bude v budoucnosti (jako člověk, nezajištěnost); pouze tušil. Pokud by věděl, co bude dál, tak by to lidství nebylo úplné. ježíš nebyl první věřící (neměl víru - Písmo nehovoří o jeho víře). Ježíš měl důvěro k Otci. Ježíš věděl, kdo je, uvědomoval si svoji identitu v té době, ve které si člověk uvědomuje sám sebe.

Teorie blaženého patření, které měl Ježíš během pozemského života
Písmo nic neříká, Otcové neučí o Ježíšově blaženém patření. Z toho tedy plyne, že Ježíš neměl blažené patření. A také, že nebyl věřící. Současný katechismus o Ježíšově blaženém patření neříká nic. Ani toto nemůže být dogmatizováno (není to v Písmě ani v Tradici u otců).

Ježíšovo narození z panny Argumenty pro panenské početí:

Ježíšovo narození z panny
Argumenty pro panenské početí:
1/ nikde v NZ evangelista nepíše, že Josef je otcem Ježíše – když je to tam někde napsáno, tak je to proto, že to říkali jiní.
2/ panenské početí nebylo vymyšleno, protože to bylo pro tehdejší lidi nepřijatelné → důvody přijetí panenského početí jako reality.
Maria zviditelňuje mateřské rysy první božské osoby (Otce). Boží synovství nezávisí, jak byla počata jeho lidská přirozenost.

Panenství Panny Marie
Před porodem – Ježíš nemá lidského otce; je uvedeno o tomto panenství v Písmě
Při porodu – když dáme místo panenství neporušenost (panenství znamená neporušenost); když Bůh vezme někoho do svých rukou, tak jej neporuší, ale posvětí)
Po porodu –záležitost toho, že Panna Maria neměla další děti a že nežila s Josefem manželský život

Dvě podoby kenoze Ježíše Krista
Text Filip 2,6 – 11 – mentalita Ježíše ukazuje na charakteristiky vtěleného Slova. Kenoze – Ježíš jako člověk se ponížil, zmařil, zřekl se sám sebe, dal prostor Bohu.
Bůh nechce být milován pro svou moc, vznešenost, sílu…, ale chce být milován (milovatelný) jako osoba. Proto přichází na tento svět jako člověk („obléká si obyčejné lidské šaty“) – neztrácí svoje božství, ale lidé mají možnost milovat Boha jako osobu. Ježíš se stal chudým, abychom jej mohli milovat, ale také, abychom pro něj mohli něco udělat (Bůh dal tím pádem člověku „práci“) → z Ježíšovy chudoby člověk zbohatl.
Kenoze: Filip 2,6 – 8
Inkarnace: J 1,14

Pojem osoba
Osoba není věc; společné charakteristiky osoby: osoba je ten, kdo jedná (přirozenost je to, skrze co je jednáno); osobu vnímám jako vlastní JÁ (ale osoba je i když si člověk sám sebe neuvědomuje – bezvědomí při autohavárii – to by pak nebyla osoba).
Definice osoby:
1/ Boetiova – Osoba je individuální podstata rozumové přirozenosti.
2/ Definice používaná v teologii – Osoba je subsistující vztah.
Osoba je nepředatelná (nemůžu osobu nikomu dát); přirozenost je předatelná.

Vtělení Slova a problém Boží neproměnnosti

Vtělení Slova a problém Boží neproměnnosti
1/ Vtělením nedochází ke změně v Trojici – Trojice není místo, ale vztahy; Syn neopouští Trojici.
2/ Bohu nechybí tělo – není determinován (nezávisí) tělem, ale nemůže mu nich chybět (protože je příčina všeho stvoření)
3/ Slovo musí nějakým způsobem věčně v sobě obsahovat lidství; my jsme stvořeni k obrazu Slova.

Otázka „stávání se“ člověkem
Bůh je čistý úkon – v Bohu je totální stávání se, že to už víc nejde. Veškeré změny v Ježíši Kristu jsou jen v přijaté lidské přirozenosti. Změna se netýká Boha (u Boha není doba před vtělením a po vtělení), ale změnu vidí člověk (ten říká před a po). Zde se jedná o výstup lidství ke Slovu.

Preexistence Slova
Vědomí Ježíše Krista; je to preexistence reálná. V Bohu není žádné před a po. Boha nemáme hledat v minulosti a v budoucnosti, ale v hlubinách přítomnosti. Z hlediska osoby žádná preexistence a postexistence není – Slovo prostě pouze JE. Preexistence je striktně jen z hlediska přijaté přirozenosti.

Primární účel vtělení
Kolem roku 1120 vystoupil Rupert z Dojcu s tím, že vtělení nemůže být podmíněno Adamovým hříchem; říká, že Kristus přišel, aby korunoval dílo stvoření (dovršil dílo stvoření). Anselmova škola tvrdila, že Kristus přišel proto, aby nás vykoupil (kdyby Adam nezhřešil, Kristus by nepřišel). O 100 let později – scholastika – sv. Tomáš Akvinský říká, že Kristus přišel jako vykupitel (primárně). Ale dějiny nezačínají negativně (hříchem), ale pozitivním (stvořením). Pak přichází Dun Scotus (13. – 14.stol.), který říká, že vše je pro Krista (stvoření je podmíněno vtělením). Bůh se chce vtělit a pak podle toho stvoří svět (Bůh myslí na vtělení a svět tvoří podle toho). Toto je kristocentrismus. Skotistický názor odpovídá víc východnímu stylu než tomistický.

ZÁKLADNÍ KAMENY KRISTOLOGICKÉ REFLEXE

ZÁKLADNÍ KAMENY KRISTOLOGICKÉ REFLEXE

Tajemství vtělení
Nejjasněji popisuje Jan (Slovo se stalo tělem). Svoboda kontradiktionis – je to svoboda, kterou má Bůh (svoboda udělat nebo neudělat, vtělit se nebo nevtělit). Člověk může teprve až se vtělení stane, vyvozovat = odhalovat tajemství. Člověk nemůže nějak vyvozovat, že se vtělení stane. Bůh je svobodný. Pokud by vtělení byla nutnost, pak by se vtělení mohlo počítat třeba podle vzorce → Bůh by pak byl věc, protože by neměl svobodu.
Bůh je svobodný → kde je svoboda, tam je láska. Vtělení je záležitostí svobody. Vtělení lze chápat jako:
1/ úkon vtělení – lidství vstupuje do Slova (spojení lidství se Slovem)
2/ stávání se člověkem – toto se završuje na kříži; Ježíš přijímá všechny existenciální skutečnosti lidství
Vtělení je absolutně největší Boží akcí navenek (nemůže být nic většího).

Vtělení jako zjevení a dar vnitrobožské lásky člověku
Ježíš je zjevitelem Trojice; všechny úkony Trojice navenek jsou společné celé Trojice. Ježíš se jako jediný z Trojice vtělil (Bůh se sklonil (synkatabázis) svobodně k člověku).
Jan jako jediný hovoří o Ježíšově těle jako o sarx (ostatní tělo nazývají soma). Tímto sarx Jan míní celého člověka, ale podtrhuje zranitelnost. Se sarx je spojená otázka: může Bůh trpět? Bůh netrpí jako člověk a na druhé straně, když řekněme, že Bůh netrpí → že je necitelný → že je bez lásky. Co s tím?
Člověk trpí, protože musí, ale bůh trpí, protože chce (bolest je reálná) → není to proti Boží svobodě. Bůh chce milovat člověka a ví, že s tím je spojeno utrpení. Bůh „spolutrpí“ s člověkem. Boží přirozenost není vystavena utrpení, ale Boží osoba, když chce, tak může trpět → Bůh spolutrpí s námi.

Vztah mezi imanentní a ekonomickou Trojicí
Osoba Ježíše Krista je neviditelná a zjevuje se nám v jeho lidství. Lidství ve vztahu k osobě Slova je svátostným tajemstvím. Ježíš Kristus je prasvátost. Ekonomická trojice je svátostí imanentní Trojice → Ježíš Kristus je svátostí imanentní Trojice.

Vhodnost vtělení osoba Ježíše Krista
Svatý Tomáš Akvinský říká, že pokud se vtělila osoba Syna, mohla se vtělit i jiná osoba (Boží svoboda). Mohla se vtělit i jiná osoba, ale pokud by to byla jiná osoba než Syn, pak by musel být jiný řád stvoření.
Vtělení Slova jako dílo celé Trojice – kde je jeden z Trojice, tam jsou i zbývající dva → kde je vtělení Syna, tam musí být i ostatní dvě osoby (Duch svatý, Otec).

Maxim Vyznavač a 3.Konstantinopolský koncil (r. 680)

Maxim Vyznavač a 3.Konstantinopolský koncil (r. 680)

Snahy o smíření s monofyzity trvaly dál i v 7.století; patriarcha Sergius začal učit, že v Kristu je jen jedna energie;  s tímto neuspěl a tak začal říkat, že v Kristu je jen jedna vůle (monoteletismus). Proti tomuto vystoupil Maxim Vyznavač (ten ale v první fázi tomuto monoteletismu „naletěl“):
Ale pak obhajuje 2 vůle v Kristu: modlitba v Getsemanech („ne má, ale tvá vůle se staň“):
                                                                                              Poslušnost zjevuje identitu Ježíše

Byzantský císař vydal prohlášení (typos), že se nesmí hovořit o dvou vůlích v Kristu; ale Maxim Vyznavač a papež Martin I. uspořádali synodu, kde mluvili o dvou vůlích v Kristu. Byzantský císař je za to poslal do vyhnanství.

Pak byl v r. 680 svolán koncil do Konstantinopole (třetí), který vlastně převzal učení od Maxima Vyznavače o dvou vůlích (lidské a božské) v Ježíši Kristu.

2. Nicejský koncil (8.století – asi r. 787)
problém obrazoborectví; jestli jsou dobré obrazy, na kterých je zobrazován Kristus, svatí atd. Ano – ikona je zobrazením toho, kdo je na ní, neklaníme se nebo neuctíváme obraz, ale toho, koho představuje.

2. Konstantinopolský koncil (r. 553)

2. Konstantinopolský koncil (r. 553)
Justinián se snažil o sjednocení s monofyzity; pozval do Konstantinopole papeže; na tomto koncilu byly odsouzeny tzv. „Tři kapitoly“. Hrozilo, že bude odsouzen Chlacendonský koncil, ale nakonec k tomu nedošlo. Monofyzité vnímali Chalcedonský koncil, jako by bylo popřeno božství Ježíše Krista. 2.Konstantinopolský koncil učí, že máme prokazovat bohopoctu i tělu Ježíše Krista.
Lidská osobnost Ježíše je dokonale v Bohu a Bůh je dokonale v něm (přičemž Bůh zůstává sám sebou a člověk zůstává sám sebou). Osoba je to vlastní JÁ  (u Ježíše se vtělilo jen toto JÁ – vtělila se božská osoba – tato osoba je sjednocující božské a lidské přirozenosti, které se nesměšují).
O tomto právě mluví 2.Konstantinopolský koncil:
Osoba perzonifikuje lidskou přirozenost, všechno lidské je připisováno osobě a všechno do ní vstupuje → jakési „zbožštění lidství“ (ale božská a lidská přirozenost se nesměšují).
V božské přirozenosti: JÁ má božské poznání, vůli…
V lidské přirozenosti: JÁ má k dispozici lidské poznání, vůli…
                                                                                  Osoba nese lidství, osoba je lidstvím.

Na začátku 6.století se začíná objevovat tzv. neochalcedonismus; zde vystupuje Leoncius Byzantský. Ten říkal, že osoba Slova existuje věčně a lidství do těla osoby vstupuje. Toto mělo být na urovnání vztahů s monofyzity.
„Tři kapitoly“ – odsouzení tří představitelů antiochijské školy (k těmto třem přibyl ještě Origenes).
Justinián Veliký hlásal tezi, že „Jeden z Trojice trpěl v těle“. Závěr ze 2.Konstantinopolského koncilu je že: JSOU 2 PŘIROZENOSTI JIMIŽ JE 1 OSOBA.
Na tomto koncilu se také říká, že Maria byla vždy pannou.

Chalcedonský koncil (r. 451)

Chalcedonský koncil (r. 451)
V Konstantinopoli byly egyptské kláštery (alexandrijské); v jednom z nich žil Eutyches, který tvrdil, že v Kristu je jen jedna přirozenost (→ monofyzitismus – vyznávání jedné přirozenosti Krista), že Boží přirozenost v Kristu pohltila tu lidskou. Kopnstantinopolský patriarcha ale svolala synodu a Eutycha odsoudil. Eutyches se ale nedal, měl oporu u císaře, u egyptských mnichů a východních biskupů; jeho přítel Flavián napsal list papeži Lvu Velikému; ten odpověděl Flaviánovi, že Eutyches přestal jednat rozumně a moudře. Lev Veliký vychází z Tertuliánovy teologie a také z Augustina.
Lev Veliký říká, že jedinému subjektu jsou přisuzovány lidské a božské charakteristiky → JEDNA OSOBA VE DVOU PŘIROZENOSTECH (jednota v diferenci – lidství a božství se nesměšují, jsou odděleny a stýkají se v osobě Ježíšova JÁ).
Ježíši nic nechybělo ani z lidství ani z božství, nechybí mu ani lidská ani božská osoba → je celý člověk a celý Bůh. Ježíš má Boží poznání a Boží vůli, jako člověk má lidské poznání a lidské rozhodování (vůli).
Eutyches svolal své přátele a svolal v r. 449 „koncil“ (synodu) do Efezu. Tam byl Eutyches rehabilitován, byla prohlášena jedna přirozenost Ježíšova, všichni, kteří byli proti tomu byli pronásledováni. Lev Veliký chtěl svolat koncil, ale nešlo to, až tehdy, když přítel Eutycha císař padl v bitvě. Pak teprve bylo možno svolat koncil; měl být v Niceji, ale aby se koncilní otcové přiblížili císaři, který byl na bojišti, tak se koncil přesunul do Chalcedonu (r. 451). To byl největší koncil starověku. Církevní otcové sesadili Eutycha, rehabilitovali synodou z r. 449 neprávem odsouzené biskupy. Na tomto koncilu bylo vydáno prohlášení, že Ježíš je soupodstatný s Otcem podle božství – stejné podstaty božské (božství je jedno) a soupodstatný s lidmi podle lidství – má vlastní lidskou přirozenost (lidství – lidská přirozenost není jen jedna – je spousta lidí ve světě – nejsou všichni lidé stejní); takže Ježíš byl jako jeden z lidí, originální lidská osobnost. → JEŽÍŠ JE 1 OSOBA VE 2 PŘIROZENOSTECH.
Výsledky Chalcedonského koncilu
Došlo ke spojení Říma a Konstantinopole, ale Alexandrie Chalcedonský koncil nepřijala → zůstali monofyzity (jednání o vrácení těchto církví do katolické církve už probíhají 1550 let; ale v podstatě ty problémy nejsou v současné době kristologické, ale ideologické)
Tento rozkol v byzantské říši způsobil velké problémy. Císařové se snažili toto urovnat; první pokus byl od císaře Zenona (vydal dokument, kde chtěl opět návrat monofyzitů, ale nepovedlo se); císař Justinián Veliký (vydal zákony světské i církevní, také se snažil o urovnání vztahu s monofyzity).

Kristologie velkých koncilů

Kristologie velkých koncilů

Nicejský koncil (r. 325)
Arius – začal šířit vyhraněný subordinacianismus (moudrost před Hospodinem); říkal, že vtělení by znamenalo změnu v Bohu; byl katechetou; stal se jáhnem a presbyterem. Byl exkomunikován; dále říkal, že Ježíš neměl lidskou duši (měl lidské tělo), že místo ní byl Logos – že nebyl Ježíš ani pravým Bohem, ani pravým člověkem.
Nicejský koncil svolal Konstantin Veliký; bylo na něm 318 Otců; bylo vyhlášeno, že Ježíš je stejné podstaty s Otcem (homousios) – že Bůh je jednopřirozenostní (homousios použil Pavel ze Samosaty – ten to ale myslel, že Bůh je jednoosobový).

1. Konstantinopolský koncil (r. 381)
I když se koncil kristologií nezabýval, přesto je zde v dokumentu o úplném lidství Ježíšově.
Apolinárius – stal se biskupem, předtím byl ariánským biskupem exkomunikován, bojoval proti arianismu; chtěl hovořit o Kristu jako o bohočlověku a jednotě božství a lidství, ale podle J 1,14 „Slovo se stalo tělem…“ začal říkat, že Ježíš byl Logos převlečený do lidského těla (že neměl lidské poznání, chtění, ale božské poznání a chtění), že místo duše byl Logos – toto je tzv. apolinarismus. Je zde spor o J 1,14 – lidství Ježíšovo. Ale biblista, když mluví o těle, myslí celého člověka. Později toto tvrzení změnil tak, že bere člověka (nús – duch, psyché – duše, sarx – tělo) → že Logos se u Ježíše umisťuje do NÚS (jakéhosi ducha).

Efezský koncil (r. 431)
Vznikl spor o přirozenosti v Kristu. Tento spor se připravoval dlouho už rozpory v jednotlivých školách.
Teodor z Mopsuestie – hovoří o dvou přirozenostech v Kristu, člen antiochijské školy, v tomto mohou být stíny adopcianismu.
Nestorius – byl ambiciózní, stal se konstantinopolským patriarchou; v té době se v Konstantinopoli hovoří, jestli se má Panna Maria nazývat Bohorodičkou; Nestorius dal návrh, že jestli by se nemohla nazývat Kristorodičkou (Kristotokos) a začal si ohledně toho dopisovat z Cyrilem z Alexandrie. (Panna Maria je ale Bohorodičkou, protože porodila Logos jako člověka, který je od počátku!) Cyril řekl, že musí být nazývána Bohorodičkou, ale Nestorius na svém názoru trval. Toto jeho tvrzení by ale předpokládalo, že v Kristu jsou dva subjekty – lidský a božský → mluví o dvojitosti v Kristu. Nestorius byl exkomunikován. Druhý list Cyrila Nestoriovi se stává součástí koncilních dokumentů: Jsou dvě přirozenosti v Kristu, které se sjednocují v jedné osobě (nebo-li JEDNA OSOBA ZE DVOU PŘIROZENOSTÍ) – jednota subjektu v Ježíši Kristu.

Průběh efezského koncilu
Jednota subjektu v Kristu – toto je jedinečnost koncilních dokumentů (tato jednota subjektu je upřednostňována před přirozenostmi – v patristice, např. tvrzením … Ježíš je Pán.
Koncil měl jedno jednání (zasedání), kde byli Cyrilovi přívrženci, kteří exkomunikovali Nestoria a 2.list Cyrilův byl přijat jako dokument koncilu; tím to skončilo. Pak přijeli Nestoriovi přívrženci a exkomunikovali Cyrila, pak teprve přijeli papežští legáti a měli rozhodnout, který z těchto „koncilů“ byl platný. Nakonec uznali ten „Cyrilův“ koncil. Pak ještě byla  v roce 433 tzv. „usmiřovací synoda“, která přijala vyznání víry. Na této synodě se sešli Jan Antiochijský a Cyril Alexandrijský – tito vlastně zastávali mír mezi těmito rozvášněnými stranami. Ale ta poražená strana (Nestoriova) vyčkávala na chybu z druhé strany. A tady se našlo prohlášení 1 osoba ZE 2 přirozeností (našel se Eutyches, který si řekl, že když Cyril prosadil jednotu osoby, tak že prosadí jednu přirozenost).

PATRISTICKÁ KRISTOLOGIE

PATRISTICKÁ KRISTOLOGIE

Patristická epocha je velká inkulturace (přechod od židovského myšlení k řeckému). Křesťanství se muselo snažit udržet vlastní identitu jak v židovství tak mezi Řeky. Řekové hledali většinou to, co jest statické neměnné a trvalé. Patristika se orientovala převážně na ontologickou kristologii.
Co nebylo přijato Slovem, nemůže být spaseno.
Vznikly 2 tendence:
Logos sarx – Alexandrijská škola – tato tendence dospívá k bludům: monoteletismus (jedna vůle), apolinarismus, monofyzitismus. Klade důraz na jednotu.
Logos anthropos – Antiochijská škola  - dospívá k bludům: adopcianismus, nestorianismus. Tady se říká, že se Ježíš Božím Synem stal, že se mesiášem stal (že přijal funkci) a ne, že byl Božím Synem od počátku a mesiášem od počátku.

2.století
Charakteristika – židokřesťanství se umenšuje a začíná se přecházet k pohanokřesťanství; konstituování kánonu; církev čelí gnózi (jasné konstituování episkopátu – monoepiskopát).
Židokřesťanská kristologie nemusí být nepravověrná – z tohoto období je Didaché, listy Klementa Římského, Hermův pastýř; židokřesťanství nemá problém s Ježíšovým lidstvím, ale s jeho božstvím.
Helénské období – odtud může pocházet např.Tomášovo evangelium.
Sekta Ebionitů – uznávají Ježíše jako největšího proroka, uznávají jeho lidství (jsou to první adopcianisté), přijímají Mt.
Ignác z Antiochie – biskup z Antiochie zemřel jako mučedník, psal dopisy církevním obcím, zemřel kolem r. 107, v dopisem je řečeno o monoepiskopátu na konci 1.stol.; říká, že je jediný lékař – Ježíš Kristus (Bůh a člověk) – terapeutický proces = spása.

Gnoze a doketismus
Doketismus – mínění, vycházející z dualismu, že hmota je špatná – Ježíš měl jen zdánlivé tělo.
Gnoze – vychází z toho, že spása není dar, ale výkon člověka (hlubší poznání); zrodila se snad z židovského apokaliptismu; těží z různých tajemství, inspiruje se Biblí, čerpá z dualistického pojetí; dělí lidi do určitých skupin (podle duch, duše, tělo).Toto všechno je známo z díla Proti heretikům. Gnostici tvrdili, že existuje učení, které je pro všechny a pak, že je učení, které řekl Ježíš jenom učedníkům a toto, že je v gnostických spisech (jakási tajná nauka pro zasvěcené). Znaky gnose  - dualismus, tajná nauka, Kristus se nenarodil z Panny Marie, ale skrze Pannu Marii, spása není dar.

2.pol. 2.stol.
Pohanokřesťanství převládá, počet křesťanů narůstá, srovnávání křesťanství s helénskou kulturou; na scéně se objevují apologeti (to byli převážně vzdělaní laici), to jsou první teologové (Justin, Meliton …); tito hovořili, co bylo na křesťanství přitažlivé.
Justin – prozkoumal filosofické systémy, dospěl ke křesťanství, pochází ze Samaří, napsal Dialog s Židem Trifonem, Apologie. Trochu inklinoval k subordinacianismu, mluví o „semenech Slova“. Logos rozsel semena a kde je pravda, láska …  tam je Logos přítomen. Jeho Logos je trochu stoický. Zemřel kolem r. 150.
Meliton ze Sard – apologie se nezachovaly, ale jsou zachovány promluvy k Velikonocům; trochu inklinuje k dynamickému monarchianismu (směšování osob).

3.stol
Vznikají teologické katechetické školy, nejprve Alexandrijská, později Antiošská; objevuje se Sabeliův monarchianistický modalismus; také se objevuje u některých Otců subordinacianismus.
Tertulián (150-220) – je ze severní Afriky; začal psát latinský, křesťanem se stal později, neměl rád filosofii, dával důraz na asketiku a mravní život; zdá se, že byl laikem; později se stal montanistou (nebyl spokojen s mravním životem křesťanů); obhajoval realitu Kristova těla – lidství (spis O vzkříšení těla – vztah mezi kristologií a antropologií – člověk byl stvořen k obrazu vtěleného Slova); začíná používat pojem osoba; božství a lidství se u Krista nemísí, ale je sjednoceno v jediné osobě; důraz na tělo.
Origenes – pocházel z křesťanské rodiny, žil v Alexandrii, byl filosof, sestavil dílo, které se nazývá Hexapla (ta byla uložena v Cesareji); spis O principech – používá pojem bohočlověk, v Synu jsou obsaženy ideje všech věcí; mluví o Kristově lidské duši (mluví o Ježíšově nitru); později začal mluvit o preexistenci duší, že budou zavržení spaseni, že se vše cyklicky opakuje; rozlišuje Ježíšovo vycházení v imanentní Trojici a Ježíšovo poslání v ekonomické Trojici.
Irenej z Lyonu (150- zač.3.stol.) – byl z Malé Asie, žák Polykarpa, stal se biskupem v Lyonu, psal řecky, spis Proti heretikům; Epideixis (jakýsi katechismus). Kristologie: pojem rekapitulacio – Logos obsahuje pravzory věcí (soteriologie a kristologie je spojena termínem rekapitulacio), začíná hovořit o Marii jako o druhé Evě (Ježíš – druhý Adam); princip výměny – Kristus se stal člověkem, aby se člověk mohl stát analogicky Bohem. Z hlediska eklesiologie mluví o posloupnosti (kdo je v souladu s Římským biskupem, tak je to v pořádku = pojetí primátu).

Předpovědi utrpení Ježíš jako člověk nevěděl, jakou smrtí zemře

Předpovědi utrpení
Ježíš jako člověk nevěděl, jakou smrtí zemře. V podstatě připadalo v úvahu buď ukamenování nebo ukřižování. V Getsemanech už věděl, jakou smrtí zemře – ukřižování. Ježíšova opuštěnost na kříži byla tou nejtěžší a poslední zkouškou. Výrok „Bože můj, proč jsi mě opustil“ není výrok bez naděje, ale je v něm naděje v Boží zásah.
Opuštěnost na kříži – neznamená rozdělení Trojice, Otec nemůže opustit Syna; obrazem Boha Otce v hodině smrti na kříži (Ježíše) je Abraham, který vede syna Izáka na horu Moria. První osoba – Otec – mlčí, Maria pod křížem také mlčí. Otec mlčí ne kvůli hněvu nebo roztržce se Synem, Otec mlčením ustupuje, aby se Syn mohl projevit, pak také Syn mlčí v sobotu (v hrobě), aby se Otec mohl projevit.

Sestup do pekel
Vtělení nikdy nekončí ani ne smrtí. Osoba Slova zakouší stav smrti (tělo zůstává spojeno s osobou Slova).
Sestoupení do pekel – 1/ Ježíšova vláda je univerzální (jak pro lidi ve světě, tak i pro lidi v záhrobí), 2/ Ježíš sestupuje do podsvětí (stav smrti – vyvede zemřelé do jeho života, vládne i v podsvětí), 3/ Je přítomný ve smrti (Ježíš se ujímá vlády nad smrtí).

Ježíšovo Nanebevstoupení
Znamená ukončení Ježíšova veřejného zjevování po 40 dní. Ježíše zastínil oblak, který symbolizuje Boží přítomnost. Ježíš vstupuje do plnosti slávy i s tělem. Nanebevstoupení není záležitostí lokální.

Ježíš a politika - neztotožňoval se s žádnou politickou stranou (nebyl zélota, farizej...)

Ježíš a politika - neztotožňoval se s žádnou politickou stranou (nebyl zélota, farizej, saducej...), šel svou cestou. Nebyl ale apolitický - šlo mu o spravedlnost, respektuje politickou moc, ale nechce být servilní této moci. Otázka placení daně - na minci je obraz císaře (to bylo proti 1.přikázání - modloslužba) - dávat, co je císařovo, císaři a co je Božího, Bohu.
Ježíšovy zázraky - větší váhu má to, co říká Ježíš, než to, co říká evangelista. Mt 11,21 - 23 - Ježíš konal zázraky, ale měl pastorační neúspěchy. I Ježíšovi odpůrci nepopírají, že konal zázraky - z historického hlediska nelze zázraky popřít. Význam zázraků - při zázraku Ježíš požaduje víru (byla to víra, že to, co koná, je z moci Boží). Zázraky jsou jakými si "svátostmi" přicházejícího Božího království; jsou znamením Boží moci - vyjadřují, kým je Ježíš; poukazují na spásu a záchranu celého člověka (jak těla, tak i duše). Ježíš uzdravuje v sobotu - v sobotu byli lidé z práce v synagoze, tak aby je mohli vidět; také to znamená, že Ježíš vzal na sebe naše nemoci, trpěl a před sobotou zemřel na kříži -- takže z toho vyplývá, že uzdravení není zadarmo. Spasitelský proces je proces terapeutický - Ježíš léčí člověka celého.

Ježíšovo vědomí vlastní identity
Ježíš si od počátku uvědomoval,že je Boží Syn (apoštolové nemohli Ježíše jen tak sami od sebe po Velikonocích vykonstruovat); víra spočívala na svědectví lidí, kteří se s Kristem setkali. Ježíšovo vědomí se projevovalo - ve 12 letech projevuje vědomí vlastní identity (jako člověk zrál obyčejným způsobem). Jako člověk nebyl Ježíš vševěd (Bůh se stal člověkem i s nevěděním, čili Ježíš nevěděl jako člověk úplně všechno), věděl vše, co se týkalo spásy. K lidské přirozenosti patří vědět, kým je. Projev vědomí je v Mt 11,27 (nikdo nezná Otce, jenom Syn..), dále také výrok Abba, Otče; také když spouští chromého střechou tak říká, že má moc na zemi odpouštět hříchy. Ježíš má vědomí svého poslání, ale i Ježíš jako člověk hledal, tázal se (podobal se nám ve všem kromě hříchu).

Fáze Ježíšova působení (poslání)
1/ od křtu až po proměnění - v této fázi vystupuje v synagoze se svým "programovým prohlášením"; je to nabídka ze strany Boží, Bůh podává skrze Krista člověku ruku, ale člověk ji odmítne; Ježíš hlásá a káže radostnou zvěst. Není zde řeč o utrpení.
2/ dát svůj život jako výkupné – Mk 10,45; jsou zde 3 předpovědi utrpení
Intenzitě zkoušky odpovídá intenzita oslavení: křest (je slyšet hlas), proměnění (Ježíš zazáří ve slávě), vzkříšení (plné oslavení).

Proměnění
Toho se zúčastnili 3 učedníci; tímto Ježíš připravuje svoje učedníky na svoje utrpení. Vše, co je po Ježíšově proměnění už směřuje k jeho utrpení na Golgotě.

CHARKTERISTIKY JEŽÍŠOVA VEŘEJNÉHO PŮSOBENÍ

CHARKTERISTIKY JEŽÍŠOVA VEŘEJNÉHO PŮSOBENÍ

Hlásání Božího království
Ježíš spíš používá pojem "nebeské království", aby se jako žid vyhnul vyslovení Božího jména. S tímto hlásáním souvisí, že Ježíš vystupoval s autoritou (ne jako vykladač, ale jako ten, který toto království naplňuje). Boží království není záležitostí teritoriální, ale je to Boží vláda v srdci člověka. Přítomnost Božího království se projevuje v Ježíšových skutcích a v jeho hlásání. U Ježíše se objevuje identifikace mezi královstvím a jeho osobou. Vztah mezi Božím královstvím a církví je tak trochu vztahem mezi Kristem a církví - církev by měla být počátkem království, viditelná církev je svátostí přicházejícího království (království je v církvi reálně přítomné, ale vnější znamení, které máme dělat, děláme špatně). Existuje tzv. "královstvícentrizmus" - pokus vrátit se před Velikonoce - tj. určitá obroda křesťanství, vrátit mu původní smysl, tak, jak by to mělo být.
Charakteristiky Ježíšova hlásání Božího království - úryvek Mt 11,4 - 6 (když posílají k Ježíšovi učedníky od Jana, aby se ho zeptali, jestli je pravý Mesiáš); eséni a farizeové čekali, že mesiáš bude fanatik zákona, ale Ježíš hlásá opačné věci (... oko za oko, zub za zub... - ...milujte své nepřátele...); Ježíš říká, že farizeové a zákoníci nejsou lepší než ostatní lidé, tím pádem se dotkl jejich pýchy. Ježíšův vztah k ženám - jednal s nimi dobře, po svém vzkříšení se zjeví nejprve ženám; Marie poslouchá, jak Ježíš učí, zatímco Marta obsluhuje.
Ježíš se poslán, aby naplnil zvěst SZ, jeho poslání má univerzální rozsah (ze své lásky nevylučuje nikoho). Ježíš ustanovuje 12 apoštolů (prorocké gesto) = 12 izraelských kmenů. Ale z těchto zůstaly jen 2 (ostatní byly rozptýleny mezi pohany). Ježíš přišel shromáždit rozptýlené z Izraele. Ježíš se vydává za všechny.
Otázka, zde přišel Ježíš příliš brzo nebo příliš pozdě - v prvním okamžiku, kdy je lidstvo schopno vytvořit univerzální církev, vstupuje na zem vtělené Slovo. Bůh čekal, až k tomu člověk dospěje.
Shrnutí:
1/ Ježíš je poslaný k židům
2/ univerzalizmus je přesah nad přísliby SZ (láska Kristova zahrnuje všechny)
3/ prorocké gesto - vyvolení 12 (znovu shromáždění dětí Izraele)
4/ za mnohé a za všechny - Mk 10,45 - výklad 1 Tim 2,3 - 6
5/ vtělení bylo tehdy, když bylo možné vytvořit univerzální církev

Tajemství Ježíšova života

Tajemství Ježíšova života

Ježíšův život z historického hlediska není možné zrekonstruovat tak, aby to všichni byli ochotni přijmout. Vždycky je tam jisté předporozumění, které do toho dává člověk, který to píše. Čili superhistoričnost není možná. Bultman přišel na to, že se historičností nebude zabývat a bude se dívat na kerygmatičnost. Tato teorie ale byla vyvrácena. Pak přišla další teorie, že je třeba jak kerygmatičnost, tak historičnost (z evangelií se dá použít k historičnosti o Ježíši).
Je třeba brát osobu a její příběh (osoba Ježíše a jeho příběh). Boží zjevení sděluje události, které vypráví a nechává ty, kdo čtou, aby se do toho příběhu dostali (aby do něho tajemně vstupovali). Celý Ježíšův život je zjevení a také uskutečňování díla spásy. Tajemství Ježíšova života patří materiálně do biblické teologie, ale už je zde vidět průnik s dalšími oblastmi teologie.

Ježíšův křest
Z historického hlediska nelze fakt křtu zpochybňovat. Je to věc nepochopitelná pro prvotní církev, jak to, že Boží Syn přijímá od Jana křest. U synoptiků je popis křtu, u Jana je přímý popis křtu vynechán. U synoptiků stojí křest na začátku (Mk; Mt a Lk je ještě předřazeno Ježíšovo dětství); řeka Jordán je symbolem vstupu do zaslíbené země (otvírá se boží království). Ježíš přijal křest proto, aby symbolizoval prorockou akci. Lidé, když se nechali křtít, tak vyznávali své hříchy, ty zůstaly symbolicky ve vodě. Ježíš přišel, aby tyto hříchy vzal na sebe (u Jana to říká Jan Křtitel: Hle, Beránek Boží...). Ježíš křtem vyjadřuje solidaritu s hříšným člověkem (vzít na sebe hříchy = mít solidaritu s hříšníkem). "Můj milovaný syn..." - je to podobnost s Abrahámem a Izákem ("...vezmi svého milovaného syna Izáka a obětuj ho na místě..."). Ježíš se při křtu modlí a DS, který sestupuje, je symbolem poslání. Ježíš někým je (Ježíšovo Božství) a zároveň se něco děje (křest) - něco se stává (to ukazuje na lidství Ježíše). Křest je manifestací Ježíšova synovství.
Při úkonu vtělení projevuje solidaritu s hříšným člověkem Bůh (Slovo - Logos). Slovo (Logos) bere na sebe lidství. Úkon solidarity je Bůh. Ve křtu můžeme vidět aktualizaci vtělení (Ježíš od vtělení jako člověk vyrůstá, je dospělý a jako člověk říká své ano - ve křtu solidaritu s hříšným člověkem projevuje Bohočlověk). Protože člověk Ježíš božskou důstojnost nesl, proto jsme zbožštitelní. Křest je také zjevením Trojice - Otec, Syn a DS. Křest je jakýsi symbolický předobraz velikonočních událostí. Křest je jakási mesiášská inaugurace (uvedení do úřadu); tímto křtem chce naznačit, že bude tím trpícím Mesiášem. Ježíš se ujímá úřadu Mesiáše, jako člověk dává souhlas k poslání.

Ježíšovo pokušení
Mk - se zmiňuje, že byl Ježíš pokoušen; Lk, Mt - je popisováno pokušení na poušti. Ježíš byl pokoušen, aby šel cestou bojovníka (toho, kdo má moc). Ježíš odešel na poušť; těžko je přijímáno, že Boží Syn byl pokoušen. Reálnost zkoušek musela být pro Ježíše, protože jinak by Ježíš nebyl pravým člověkem a my bychom se nemohli stát Božími syny. Ježíš nemohl zhřešit (J 8,46), jinak by to nebyl Boží Syn. Nemožnost zhřešit neznamená, že zkouška nebyla reálná - Ježíš jako člověk musel vše vytrpět a žádná božská síla ho při tom nezastupovala.
Ježíš i když nemohl zhřešit, byl člověk svobodný, protože na svobodě nezáleží nemožnost zhřešit (Kristus má svobodu jestli nás vykoupí nebo ne). Bůh má dokonalou svobodu. Vnitřní svoboda nemůže determinovat to, že měl Ježíš nemožnost zhřešit (např. když je někdo ve vězení a věznitelé ho nutí, aby udal nějaké další lidi, tak ten člověk se může svobodně rozhodnout, jestli to řekne nebo ne - má osobní vnitřní svobodu).
Důvody zkoušek - spasitelský význam; čím víc je zasaženo Ježíšovo lidství, tím víc se otevírá hlubina Ježíšova tajemství (zkouška je nejvznešenější způsob, jak zjevit identitu). Vrcholná zkouška je na kříži - kříž je vrchol Zjevení.

Kristologie Janova evangelia

Kristologie Janova evangelia
Jan dostává od otců název teolog. U Jana není o pokušení na poušti, o křtu; kříž není znamení ponížení, ale povýšení. DS není zbožšťujícím principem, ale má zjevovat, kdo Ježíš je (...Jan viděl sestupovat DS na Ježíše...). Zbožšťující princip je Slovo, prolog u J je vrcholem novozákonní kristologie. Život Ježíše je sestupem, smrt na kříži je výstupem (návratem k Otci). Janovo evangelium je evangeliem Slova, které se stalo tělem. Je zde použito titulů: Slovo, Beránek. Je zde také řeč o pravdě (být z pravdy = plnit Boží vůli); také ukázán Ježíš jako král. Titul Beránek (v aramejštině zní podobně jako služebník) - u J umírá Ježíš v tu chvíli, když se v chrámě zabíjejí obětní beránci.

Kristologie Pavlových listů
Typické Pavlovské tituly jsou Kristus a Pán; o předvelikonočním Ježíši se u Pavla nic neříká, důležité je, že Ježíš je u Otce a působí v církvi. Kristologie je velice spjata se soteriologií. Typicky Pavlovské (kristologie spjata se soteriologií) chybí v hymnu na Krista: Filip 2,6 - 11 (důležitý hymnus z hlediska kristologie) - jsou spory, jestli to napsal Pavel nebo ne.
Kristologické pasáže u Pavla: Řím 8; Filip 2; 1 Kor 1
Tři etapy kristologie u svatého Pavla:
1/ v listech Soluňanům -Kristovo vzkříšení a paruzie
2/ Gal; Řím; 1 Kor; 2 Kor - spor o ospravedlnění (jestli se dochází k ospravedlnění skrze zákon nebo skrze Krista); Boží působení skrze Krista; Bůh smiřuje se sebou svět skrze Krista ; Kristus je víc než zákon; Kristus je nový Adam; učení o dědičné vině; Ježíš je reprezentantem Boha před lidmi a lidí před Bohem; Duch Boží je Duch Kristův (vyznání Kristova Božství - Řím 8,9 - 10)
3/ Ef; Filip; Kol - ustupuje do pozadí eschatologie; objevuje se tajemství Krista, jak působí v církvi

Kristologie knihy Zjevení
Inspirací této knihy je ze SZ druhá část knihy Daniel. Zde se jedná o kristologii oslaveného Pána, jak působí v dějinách a jako bude působit v budoucnu. Tituly jsou použity: Slovo, Beránek (Zj 5,1 - 14 - Beránek otvírá knihu se 7 pečetěmi - knihu můžeme chápat jako Zjevení, symbolizuje to ukřižovaného Krista jako vrchol Zjevení), Alfa a Omega.

Kristologie Markova evangelia

Kristologie Markova evangelia
Mk 1,1 - Ježíš není jen předmět, ale také podmětem evangelia; Kristus je to evangelium. Markovo evangelium je evangeliem Ježíše Božího Syna (setník říká, že Ježíš je Boží Syn). Dále zazní od Ježíše: ano, já jsem (před veleradou Mk 14,61; Ježíš kráčí po moři Mk 6,50). Titulem Boží Syn jej nazývají démoni, Ježíš jim to zakazuje. Dále je tu řeč o tom, že Ježíš (Syn člověka) nepřišel, aby si nechal sloužit... - Mk 10,45; dále slova: Bože můj, Bože můj, proč jsi mně opustil - Mk 15,34 (zde vyjádřená jak hloubka mesiášské zkoušky, tak také naděje). V Mk je silně podtrženo mesiášské tajemství, je zde také řeč o Ježíšově lidství; ukazuje také na Božskou identitu.

Kristologie Matoušova evangelia
Je zde konfrontace mezi církví a synagogou; je psáno pro židokřesťany, proto je zde poukázáno na SZ (aby se splnilo Písmo). Je zde řeč o církvi na jednom místě Mt 16 - vyznání Petra u Cezareje Filipovy. Je zde vidět povelikonoční víru, která je promítaná do předvelikonoční doby. Také u Mt 28,19 je toto vidět (je tu: ... křtěte je ve jménu Otce i Syna i DS...; ve Sk je psáno, že se křtilo ve jménu Ježíše Krista). Ježíš je zde prezentován jako nový Mojžíš: Mt 5 -7 (horská řeč), Mt 13 (podobenství). Mluví se zde také o kontinuitě a přesahu (pokračování SZ a přesah NZ nad SZ). také najdeme kapitoly o Ježíšově dětství - v prvních staletích dětství Ježíše nebylo ve středu zájmu (hovoří se hlavně o ukřižování a vzkříšení). Později se k dětství vrací. Mt evangelium - Ježíšovo dětství, silné ekleziologické momenty, nový Mojžíš, učitel.

Kristologie Lukášova evangelia a Skutků
Zde se nejvíce vyskytuje slovo Pán, objevuje se Pavlovská teologie (Pán používá Pavel v listech). Je zde řeč o návštěvě Panny Marie u Alžběty (Alžběta říká, že matka mého Pána přišla ke mně...). zde je vidět, že se Ježíš Pánem nestal, že jím byl. Důležitý je důraz na působení DS: DS působí při narození, křtu (DS sestupuje, když se Ježíš modlil - podobnost s letnicemi); Ježíšovo programové prohlášení (Lk 4 - Ježíš v synagoze, Duch Páně je nade mnou...). vše je zaměřeno na cestu do Jeruzaléma, na velikonoční události. Je kladen důraz na chudé, evangelium žen, Božího milosrdenství (o milosrdném samaritánovi). Lukáš jako jediný mluví o nanebevstoupení, dále o poslání Ježíše a poslání církve.

Kristologie a Nový zákon

Kristologie a Nový zákon

Víra - v NZ je jen jedna víra (Ef 4,4 - 6); jednota víry je dána historickým Ježíšem a tím, že jediný spasitel je Kristus. Primární je tajemství Ježíše. Pohled na Ježíše a jeho tajemství je u různých lidí různý (několik kristologií). Kriteriem ortodoxie je souhrn všech kristologií (Mt, Mk, Lk…) - nebo-li všech pohledů na Krista.
Předvelikonoční víra (que) učedníků - dá se těžko zjistit, jaká byla; byla to víra implicitní (zavinutá) víra - tato víra se týká vědomí učedníků - je to vlastně otevřená kristologie (u farizeů - bylo to stejné jako u učedníků, ale chyběla tam otevřenost). Učedníci byli otevření víře (tomu, co se naplní), farizeové byli víře uzavření. Ježíš při uzdravení žádal víru (qua).
Povelikonoční víra (que) učedníků - je to explicitní víra. Obě dvě víry mohli prožít jen učedníci, my už ne. Pro naši kristologii je východiskem předvelikonoční a také povelikonoční Ježíš.

Vzkříšení Ježíše Krista
Událost nikdo neviděl, v NZ není popisována, fakt vzkříšení udává prázdný hrob a setkání se vzkříšeným Ježíšem. Toto setkání je v různých dimenzích (setkání času s věčností). Tak jako učedníci jsme se s Ježíšem nesetkali, učedníci o tom svědčí. U učedníků je po Ježíšově vzkříšení patrná změna (nejdřív se bojí, pak neohroženě hlásají). Setkání učedníků s Ježíšem je událost jak historická, tak eschatologická. Učedníci vidí Ježíše po vzkříšení, ale nemohou ho poznat, poznají ho až po nějaké době, radují se ze setkání. Učedníci vzkříšení nečekají, byl to pro ně šok.ježíš se ukázal těm, kteří byli nějakým způsobem s ním (kdo měl podíl na Ježíšových zkouškách a jeho smrti). Setkání se vzkříšeným Ježíšem je pro učedníky odměna. Citem víry se dospěl, že Ježíš se jako první zjevil Panně Marii - tak je to tradováno už od 4.století, je to záležitost zbožnosti. Oslavení Ježíšova těla je dokonalé zduchovnění jeho těla. Když řekneme, že Ježíš vstal, ukazuje to na jeho Božství, když se řekne, že Ježíše vzkřísil Otec, ukazuje to na jeho lidství. I u vzkříšení jsou také všechny 3 osoby Trojice. Ježíš vstal z mrtvých silou, kterou dostal od Otce (protože vše, co má, je od Otce). Ježíšovo vzkříšení je finální (cílovou) příčinou naší spásy (Řím 4,25). Vzkříšení je plným projevem toho, kým Ježíš od počátku je (Sk 2,36). Někteří si mysleli, že Ježíš až vzkříšením se ujal královské vlády (že se stal Mesiášem). Ale Ježíš mesiášem byl od počátku. Dar DS je předzvěst našeho budoucího oslavení.

Některé kristologické tituly
V NZ je asi 50 kristologických titulů. Naprostá většina titulů má pozadí SZ, použití v NZ pak dává nový rozměr.
Prorok - Ježíš označuje sebe za proroka; to, co Ježíš dělal, byla prorocká gesta; také lidé ho vnímali jako proroka.
Syn člověka - vyskytuje se celkem 82x; Ježíš se takto nikdy sám nenazývá (já jsem Syn člověka). Jsou 3 typy těchto výroků: 1/ o moci Syna člověka (uzdravení chromého spuštěného střechou); 2/ utrpení Syna člověka (3 předpovědi utrpení); 3/ oslavení Syna člověka. Takto Ježíš prezentoval sám sebe.
Kristus (Mesiáš, Pomazaný) - královský titul, s tímto je spojen titul Syn Davidův; Ježíš o sobě neříká "já jsem Mesiáš". Mesiášské tajemství se projevuje u Marka (když uzdravoval, tak démonům zakazoval, aby říkali, že je Mesiáš). Když předvelikonoční Petr vyznává u Cezareje Filipovy, že Ježíš je Mesiáš, tak myslí a vnímá tento titul starozákonně. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma na oslátku - tím dává najevo, že je jiný král, než král vřavy a boje, jakého jej čekali; přijíždí jako král pokoje.
Syn Boží - Ježíš sám sebe nenazývá "já jsem Syn Boží"; ďábel jej pokouší zneužitím moci (jsi-li Syn Boží...); Otec jej nazývá milovaný syn (při křtu). Ježíš je jako Syn Boží reprezentantem lidu před Bohem.
Pán - titul typicky Pavlovský; 1 Kor 12,3 (jen pod vlivem DS může někdo říct, že Ježíš je Pán), Filip 2,3 - 11 (Ježíš na sebe vzal přirozenost služebníka, stal se jedním z lidí, ponížil se...) - tato dvě místa v NZ dávají tomuto titulu váhu.
Spasitel - v antickém světě byl tento název používán pro císaře (zachránce, dobrodinec), pro lékaře. Spasitel je v první řadě Bůh (1 Tim 2,3); Kristus jako člověk je vykonavatel spásy. Tímto titulem je naráženo na Kristovo Božství. Tento titul koresponduje se jménem Ježíš (ješúa - Bůh je spása). Spása není nauka, ale je to Ježíš sám.
Velekněz - Ježíš se takto nenazývá; takto je označován v listě Židům. Šlo o to ukázat židům Ježíšův přesah i po stránce liturgické (velekněz). Ježíš je knězem jiného řádu (melchizedechova), než jsou kněží v chrámě. Oběť a kněz spolu souvisí - kde není kněžský prvek, tam není obětování. Ježíš šel na oběť dobrovolně, je jediným pravým knězem NZ. Podstata Ježíšova kněžství je v poslušnosti, kdy se dobrovolně vydává jako oběť (Žid 10,5 - 10). Ježíš se knězem nestal, on jím je. Ježíšova oběť je ta pravá, ostatní oběti jsou k ní pouze analogické.
Slovo - pro stoického člověka je slovo jakýsi kosmický princip; v NZ je titul použitý ve Zj 19,13 a v J 1,1n. Slovo znamená poselství (Ježíš sděluje to, co je a sděluje to i svým životem), dále stvořitelské slovo. Vtělení lze pojímat jako: 1/ úkon vtělení; 2/ vtělení ve smyslu stávání se člověkem. Vtělení vrcholí v okamžiku Ježíšovy smrti na kříži.
Ženich - tento titul má kořeny u proroka Ozeáše (přirovnání vztahu mezi Hospodinem a lidem jako mezi manželem a manželkou). Titul ženich ukazuje na Ježíšovo Božství. Tento titul pak poukazuje na teologii manželství (vztah manželů = vztah ženicha (Krista) a církve).

Ježíš jako prostředník

Ježíš jako prostředník
1/ Ježíš spasil všechny, spása  pro všechny - 1 Tim 2,3 - 6
2/ Bůh chce spásu všech lidí
3/ Jeden prostředník mezi Bohem a lidmi - Ježíš (v něm mají všechny mediace vyvrcholení a také své plné vysvětlení; vše se sbíhá v jediném prostředníku, kterým je člověk Ježíš)
V Ježíši se naplňují starozákonní mediace (prostřednictví). Plnost je v Kristu, ostatní jsou pouze participacemi - všechny tyto kategorie (kněz, král, prorok,…) musíme posuzovat podle Krista.
Spása nemůže být skrze zákon. Kdyby to platilo, tak by prostředník mezi Bohem a lidmi byla tóra a Kristus by byl pod zákonem - nebyl by spasitel, ale 1 z proroků (spor o obřízku - obřezaný totiž vyznával, že tóra je prostředník). Ježíš je spasitel on sám, ne učení, které přinesl. V ostatních náboženstvích jsou představitelé hlasatelé učení, které vede ke spáse.

Ježíš a mesiášské naděje v judaismu jeho doby
Ježíšovi současníci si představovali mesiáše jako toho, kdo uspořádá vztahy mezi lidmi a bude jednat podle zákona. Když králové, kněží, proroci… nenaplňovali očekávání lidí, proto lidé čekali nějakého mesiáše, který by tato očekávání naplnil. Nikdo neočekával trpícího mesiáše.

Mesiášské naděje u různých skupin
1/ saduceové - uznávali jen 5 knih Mojžíšových, na mesiáše nečekali, nepřáli si ho, protože byli vládnoucí třída; v mesiáše nevěřili, měli v ruce chrám
2/ farizeové - měli v ruce synagogy; přebírali očekávání lidu, sami toto očekávání rozněcovali; čekali mesiáše jako fanatika zákona, který bude zákon prosazovat
3/ lid - čekali jako mesiáše toho, kdo je osvobodí od Římanů
4/ zéloti - čekali mesiáše jako osvoboditele, ale chtěli jeho příchod uspíšit povstáním
5/ eséni - byli v opozici k saduceům; čekali 3 spasitele - nejdříve mesiáše proroka, pak krále (dát do pořádku Římany), pak kněze (očištění kultu v chrámě)
6/ helénističtí židé - promítali do sebe všechny tyto naděje

Kristologie a spiritualita Schéma Chalcedonského koncilu: jedna osoba (Ježíš Kristus)

Kristologie a spiritualita
Schéma Chalcedonského koncilu: jedna osoba (Ježíš Kristus) ve dvou přirozenostech (Bůh a člověk). Tyto dvě přirozenosti se nesměšují.
Napodobováním lidství Ježíše Krista se připodobňujeme Bohu. Svoje sebeprojektování do Ježíše je třeba stále kontrolovat v NZ. Nelze škrtnout Božství, protože pak by nebylo následování a člověčenství Ježíše by pak také ztratilo smysl - Božství musí zůstat. Důraz na Ježíšovo lidství je prostředkem, jak propojovat teorii (ortodoxii) s praxí (ortopraxí). Nelze ale říct: jenom lidství.
Pro následování je třeba toho dotyčného znát - následovat Boha je možné skrze lidství Ježíše Krista (Ježíš je vrcholem zjevení se Boha).
Rozdíl mezi fundamentálním a dogmatickým přístupem ke kristologii: v cíli a v metodě. Fundamentální (historicko-kritická metoda) - hledá se víra;
Dogmatický (vlastní dogmatická metoda) - jde o hlubší porozumění.

Kristologie a teologie srdce
Biblické "srdce" se dá dát do kontextu a Augustinovskou myslí. Srdce je orgán moudrosti (sapienciální orgán). To, že Jan ležel na Ježíšově hrudi lze vidět, že čerpal z Ježíšova srdce (ve smyslu moudrostním).


Starozákonní předpoklady kristologie

Vztah mezi SZ a NZ
Ježíš určitým způsobem vykládal SZ (v Lk vykládá Iz 61), používá mesiánské tituly (také cesta do Emauz: Lk 24,25 - 27). SZ se dá číst ve světle NZ a také, jak to myslel svatopisec. V NZ je poukazováno na SZ (…to se stalo, aby se splnilo Písmo…), někde je přesažnost NZ nad SZ (…slyšeli jste, že bylo řečeno, ale já vám říkám…). SZ ukazuje na Krista, ale vyvrcholení přesahuje všechny tyto předobrazy (ukazatele). Lidé čekali mesiáše a přišel jednorozený Boží Syn - Kristova novost je čímsi zásadním.

Starozákonní mesiášské modely
Davidovsko-královský mesianismus - termín pomazaný se vztahoval na krále (královský titul), očekávání, že přijde potomek Davida (v politickém pohledu), odvolává se na proroctví v 2 Sam 7,8 - 16.
Každé proroctví má 3 vrstvy: Nátanovo proroctví (2 Sam 7,8 - 16) se naplnilo nejdřív na Šalomounovi (1.vrstva), pak na Kristu (2.vrstva) a 3.vrstva se naplní eschatologicky.
Další texty jsou: potomstvo ženy (Gn 3,15), královské žalmy (Ž 78) a Izaijášův cyklus a Emanuelovi.
Kněžský mesianismus - výchozí text je Mojžíšovo požehnání Levimu (Dt 33,8 - 11). Zde jsou základní úkoly kněží - vyučovat, zjevovat Boží vůli, služba u oltáře. V lidových představách byl tento kněžský mesianismus o hodně slabší.
Prorocký mesianismus - výchozí text Dt 18,17 - 18 o povolání proroka; patří sem také linie Mojžíš, Jozue, soudci, Samuel, Eliáš, Jeremiáš a trpící služebník u Izaijáše. Nikdo neočekával jako mesiáše trpícího služebníka.
Prorok, kněz a král jsou lidé pocházející zdola, ale linie u kněze a krále je vzestupná a u proroka je sestupná (zjevuje Boží slovo).

Tituly
Syn člověka - ten se objevuje už v knize Daniel (napsána v pol. 2.stol. př.Kr.) - Dan 7 - záhadná osoba, která má přijít shůry a jeho království nebude mít konce. V SZ není nikde propojení Syna člověka a Mesiáše, toto propojení udělal až Ježíš. V tomto titulu se odráží, že Ježíš je shůry.
Moudrost - důležitost moudrosti při stvoření (Přís 8); dále, že moudrost si hrála před Bohem (moudrost - malé dítě - synovství moudrosti - Přís 8); Sir 6,24 - 31 (oblečení se do moudrosti…); Ježíš se identifikuje s moudrostí (Mt 11,28 - 30); důležité také Mdr 24; moudrost se ztotožňuje s tórou (tóra vyšla z úst - Ježíš vyšel jako Slovo z úst Boha Otce); dále Mdr 7,22. V SZ je moudrost perzonifikována, v NZ je moudrost ztotožněná s druhou Božskou osobou (s Ježíšem), moudrost nelze brát jako hlavní rozlišovací schopnost osob v Trojici (Otec, Syn, DS jsou stejně moudří).
Slovo - je to stvořitelské Boží slovo (Bůh řekne a věci se stanou, Boží slovo je před existenci věci); Iz 55,10 - 11 (o slovu, které vychází tak, jak déšť padá z nebe a nevrací se tam… - voda je pro Izraelity symbolem života a milosti. Syn vychází od Otce jako slovo a směřuje k Otci, vrací se k němu). O slovu je taky v J 1,1; J 16,28 má souvislost s Iz 55,10 - 11.
Hospodinův anděl - anděl je funkce; anděl má zjevovat Boží vůli, má vysvobozovat, zachraňovat, ale všechno to působí Bůh. Někdy je těžké rozlišit anděla a nebo Boha (dá se říci, že tyto dvě věci v textu splývají), Ex 3,2 - 6 (Mojžíš a hořící keř). Může se objevit Kristus jako anděl (posel) - v NZ se toto neobjevuje, ale v SZ ano.
Mesiáš a Duch Hospodinův - pomazaný, má pneumatické prvky (pomazaný DS); duch Hospodinův se zmocnil soudce na určitou dobu (soudce měl osvobozovat Izraele); duch Hospodinův se zmocnil krále na trvalo 1 Sam 16,13 (pomazání Saula na krále); o duchu Hospodinově je v Iz 11,1 (výhonek z kořene Jesse); dále Iz 61,1 - 3 (duch Páně je nade mnou… - toto v synagoze vztáhne Ježí na sebe).

KRISTOLOGIE Základem kristologie je teze: Ježíš je Pán (Kristus) - je to základní vyznání víry.

KRISTOLOGIE

Základem kristologie je teze:   Ježíš je Pán (Kristus) - je to základní vyznání víry. Jméno Ježíš může vyslovit každý, ale spojit toto jméno s kristologickým titulem může jen věřící člověk.
Nikdo nemůže vyznat, že Ježíš je Pán, než v Duchu svatém. V DS znamená: v člověku nějakým způsobem přebývá DS. Člověk je schopen poznat identitu Ježíšovu na základě toho, že jsme mu podobni. Důležité je vnitřní zpodobení s Ježíšem.
Základním kriteriem kristologie je historická postava Ježíše a jeho příběh, ale to nestačí, je třeba se s Kristem zpodobnit. Ne každý, kdo viděl v Ježíšově době Ježíše, v něj uvěřil (řekl, že Ježíš je Pán), protože v jeho srdci nepřebýval DS. Vyznání víry v Ježíše je zároveň vyznání toho, že se s Ježíšem zpodobňuji. O zpodobnění se s Kristem: 1J 3,2. Plný titul Kristus je ukázán až po seslání DS. Jméno Ježíš není kristologický titul, je to titul historické postavy. Kristologické tituly: Pán, Kristus, Cesta, Pravda, Život, Světlo světa…
Starozákonní kristologie není možná, protože v té době Ježíš nežil. U kristologie je potřeba mít historickou postavu Ježíše. Učedníci před Velikonocemi měli zavinutou víru (implicitní víru); zde můžeme hovořit o implicitní kristologii.
Explicitní kristologie (explicitní víra) je až po Velikonocích, popř. po seslání DS. Duch Boží nasměrovává ke Kristu, ale naplnění kristologie je tehdy, když Kristus toto naplnil svým životem v těle. DS působil i před letnicemi, ale nebylo to plné působení; plné působení až Kristus naplnil svůj život v těle - plné působení DS po letnicích.
Vysoká kristologie - ukazuje na Ježíšovo Božství
Nízká kristologie - ukazuje na Ježíšovo lidství
Nejvyšší kristologie - objevuje se na počátku Janova evangelia - Prolog J 1,1
Pneumatická kristologie - Kristus znamená pomazaný DS. První forma kristologie byla pneumatická (vzkříšený Kristus je nositelem DS). Teprve v Janově evangeliu se hovoří o Slovu
Spekulativní kristologie - odpovídá intelektu fidei
Ontologická kristologie - její otázka je, jaká je osobní identita Ježíše (kým Ježíš je). Na tuto navazuje nebo se k ní přidává patristická kristologie.
Funkcionální kristologie jaký význak má Kristus pro mě, pro lidi; jakou má funkci - je to vlastně soteriologie.
Je potřeba propojit to kým je Ježíš sám o sobě s tím, kým je pro nás.
Existenciální (zkušenostní) kristologie - Kristovo tajemství prožívané vlastní zkušeností (např. v životě světců), otevírá se spiritualitě.
Kristologie shora - rozhodujícím východiskem je Písmo (Bultman - shora, ale vzestupná)
Kristologie zdola - rozhodujícím východiskem je historický Ježíš nebo antropologie (Rahner - zdola, ale sestupná), předvelikonoční u apoštolů
Kristologie vzestupná - začíná se u člověka Ježíše a dochází se k jeho Božství
Kristologie sestupná - čtení Ježíšova příběhu ve světle Trojice

My už nemůžeme prožít to, co apoštolové před Velikonocemi (kristologii zdola), protože už pointu známe (známe z evangelií vzkříšení, seslání DS…). Základem naší kristologie je vyznání víry, že Ježíš je Pán.
Kristologie zevnitř - pravá kristologie, pohled od křesťanů
Kristologie zvenku - pohled od těch, kteří nejsou křesťany (tady nelze hovořit o kristologii, protože tady není víra).
Církev vznikla na kříži, letnice jsou první velkou manifestací církve.