Exkurze je organizační formou výuky, která probíhá zpravidla v mimoškolním prostředí a má přímý vztah k obsahu výuky. Převládá v ní názorná metoda a je zaměřena na přímé pozorování probíhajících jevů a procesů a na setkání s praktiky a odborníky určitého oboru.
Rysy exkurze
• předvádění a pozorování objektu výuky v praxi - dovednost pozorování, dovednost rozpoznávání znaků jevů;
• lepší porozumění probraným pojmům;
• konfrontace teorie a praxe, motivace;
• východisko pro další výklad.
Rozdělení exkurzí
• tematická - exkurze zaměřená na jedno právě probírané téma;
• komplexní - exkurze, při níž se studenti seznámí s problematikou celého předmětu či oboru (podnik, knihovna, ...);
• exkurze do přírody, na výstavy, do muzeí, výroby, apod.;
• úvodní (před tematickým celkem);
• závěrečná (po tematickém celku).
Zásady pro přípravu a uskutečnění exkurze
• výběr objektu v souladu s obsahem učiva, stanovení cíle, obsahu, rozsahu a organizace, zadání úkolů;
• vyučovací hodina věnovaná přípravě exkurze včetně pokynů, pravidla chování, pravidla bezpečnosti práce;
• přiměřená doba exkurze;
• zhodnocení exkurze;
• plánování v tematickém plánu.
6. Fáze výuky
MOTIVACE
• vnitřní (silný impuls pro učební postoje studenta)
• vnější (učením jsou uspokojovány jiné potřeby, původně s učením nesouvisející)
Druhy motivace
• interakce mezi učitelem studentem;
• aktualizace vhodných potřeb;
• využívání působení odměn a trestů;
• životní orientace studentovy osobnosti.
EXPOZICE
• zprostředkování nových poznatků studentům;
• vytváření pojmů;
• vznik formálních vědomostí;
• vytváření základů a východisek dovedností a návyků.
Expozice zahrnuje všechny způsoby a postupy, jimiž si studenti pod vedením učitele (řízení) osvojují učivo.
FIXACE
• upevňování osvojených vědomostí, dovedností, návyků, postojů a přesvědčení (versus živelné poznávání);
• nejčastěji se uskutečňuje formou opakování a cvičení;
• křivka zapomínání, zpětná vazba.
Základní druhy opakování
• prvotní - provádí se v plném rozsahu jako při jeho expozici, a to ihned po probrání učiva;
• průběžné - výběrově se zaměřuje na obtížné partie učiva nebo na individuální nedostatky;
• zobecňující - postihuje větší celky učiva, vyčleňuje podstatné učivo a zdůrazňuje mezipředmětové vztahy;
• problémové - vyžaduje nadhled nad učivem, bývá spojeno s aplikací poznatků.
Realizaci fixačních přístupů ve výuce napomáhá psychologický přístup k učení, respektování zákonitostí paměti, křivky zapomínání, zákonů motivace apod.
DIAGNÓZA
• soustavné sledování studentovy práce pomocí zpětné vazby;
• zkoušení, prověřování, hodnocení.
Druhy diagnostikování
• průběžné;
• frontální;
• individuální;
• skupinové;
• kolokvijní;
• testování;
• strojové.
Formy diagnostikování
• ústní;
• písemné;
• grafické;
• pohybové;
• kombinované.
APLIKACE
• používání získaných vědomostí, dovedností, ... v praxi;
• vyvrcholení výuky v teoretické či praktické rovině.
Z gnozeologického hlediska praxe představuje poslední stupeň poznávacího procesu.
